Od první chvíle kojila dítě jiná než biologická matka. Byla to ona, ke komu se připoutávalo, to její vůni a její obličej se naučilo rozeznávat. K ní cítí důvěru a k ní se uchyluje, když má strach nebo je něco bolí. Nyní se má vrátit ke své biologické matce.
Případ dvou vyměněných novorozenců (viz rámeček) plnil několik týdnů přední stránky novin. V tuto chvíli můžeme rekapitulovat: podezření z nevěry bylo vyvráceno, druhé z dětí nalezeno a obě rodiny souhlasí s jejich navrácením biologickým rodičům. Nic tedy nebrání šťastnému konci případu. Nicméně lze očekávat, že tento proces bude vše, jen ne snadný. Zásah do života obou rodin je zásadní, nemluvě o věku dětí, na který se bude muset brát ohled. Pokusím se podívat blíže na jednotlivé roviny tohoto případu.
Pokud je mi známo, jedná se v našich podmínkách o zcela ojedinělý případ záměny dětí, která byla odhalena takto pozdě, až po deseti měsících. Samozřejmě existovaly případy, kdy sestra dítě zaměnila v porodnici třeba při koupání, ale vždy se na to rychle přišlo. V našem případě se však má k výměně dětí přistoupit až poté, co strávily v péči „nevlastních“ rodičů více než deset měsíců života.
Během těchto měsíců o ně rodiče pečovali jako o vlastní a lze předpokládat, že jejich vztah se vyvíjel normálně. Deset měsíců života je dlouhá doba i pro dospělého. Pro obě děti to je doba zásadní, je to celý jejich dosavadní život.
Co se během této doby odehrává? Novorozené dítě má před sebou dlouhou cestu: za vydatné pomoci a podpory rodičů a díky svým vrozeným seberegulačním mechanismům se učí vnímat a zpracovávat své zkušenosti. Rodiče mu vycházejí vstříc: díky svým vrozeným schopnostem, tzv. intuitivnímu rodičovskému chování ke kojenci, mu jsou adekvátními partnery. Dokáží číst jeho signály a promptně a trefně na ně reagovat a poskytují mu stimulaci tak, jak to odpovídá jeho potřebám.
/Nejde o to, kdy chodí děti spát a jakou mají rády ukolébavku, ani o to, jestli si hrají s pískací kachničkou nebo co nejraději jedí. Jde o jejich pocit bezpečí v důvěrně známém a předvídatelném světě./
Kolem osmého měsíce věku dochází k významnému posunu ve vývoji. Dítě se učí nějakým způsobem pohybovat, hledá předměty, které před ním ukryjeme (a tedy chápe, že třeba hračka nezmizí, když ji nevidí).
Pro okolí je ale nejvýraznější další změna: je to doba, kdy se většina dětí začíná chovat bázlivě v přítomnosti cizího člověka. Tento strach z cizích lidí pak narůstá, mezi desátým a dvanáctým měsícem vrcholí a posléze postupně opadá. Ve stejné době začíná dítě dávat najevo strach z odloučení od matky. Právě tento strach z cizího a úzkost z odloučení mají děti chránit a připoutávat je k rodičům a dalším blízkým lidem. Za optimálních podmínek se dítě pevně emocionálně připoutává k rodičům. Rodiče jsou pro ně „bezpečným přístavem“, který je mu k dispozici, když se cítí smutné či ohrožené.
Až potud teorie. Vraťme se však zpět ke zcela konkrétním dětem, které měly tu smůlu, že je někdo nepozorný hned po narození prohodil. Od první chvíle je kojila jiná než biologická matka. Byla to ona, ke komu se děti připoutávaly, to její vůni a její obličej se naučily rozeznávat. K ní cítí důvěru a k ní se uchylují, když mají strach nebo je něco bolí. A od ní se teď mají odpoutat, aby se znovu připoutaly k jiné ženě, ke své biologické matce. Nejde o to, kdy chodí děti spát a jakou mají rády ukolébavku, ani o to, jestli si hrají s pískací kachničkou nebo co nejraději jedí. Jde o jejich pocit bezpečí v důvěrně známém a předvídatelném světě. Z toho, co bylo řečeno, vyplývá jediné: jejich rodiči jsou právě ti lidé, kteří je od prvních chvil až do současnosti vychovávali.
Obě rodiny se ocitly ne vlastním zaviněním v situaci, pro kterou neexistuje žádná paralela. Těžké je to samozřejmě pro všechny: pro děti, pro něž by rychlá ztráta všech důvěrně známých a blízkých osob jistě byla těžká, pro širší rodinu, pro rodiče a troufám si tvrdit, že v první řadě pro matky obou dívek. Obě vychovávají a nepochybně milují své děti. Ani jednu z nich patrně nenapadlo, že by miminko nebylo jejich. Se svými dcerami se vrátily z porodnice, krmily je, ošetřovaly, uspávaly. Mazlily se s nimi. Hledaly a nejspíš i nalézaly v jejich obličeji či v jejich chování známky podobnosti s vlastní rodinou. K nim směřovaly své fantazie o budoucnosti, s nimi se chlubily kamarádkám. Jejich fotografie mají v albu a z jejich pokroků měly radost.
Rozhodnutí, které musely učinit, je z tohoto pohledu s trochou nadsázky téměř variací na Sofiinu volbu. Které z dětí je vlastně jejich? Které vychovají? Které milují víc? To, které nosily devět měsíců a které porodily? Nebo to, které si přinesly a deset měsíců vychovávaly? Pod tímto zorným úhlem se mi jejich rychlé rozhodnutí nejeví zdaleka tak jednoznačně. I když patrně jiná než tato možnost neexistuje, její důsledky se budou podle mého názoru projevovat teprve postupně, s blížícím se termínem výměny dětí. Nejde totiž pouze o „zisk“, o návrat ztracené dcery, ale v první řadě o ztrátu. O ztrátu dítěte.
Vztah, který si matka k dítěti v průběhu normálního těhotenství vytváří, byl přerušen, respektive přenesen na jiné dítě. Co mohou matky v této situaci dělat? Vrátit se do doby před deseti měsíci možné není. Nezbývá než navazovat vztah s dítětem desetiměsíčním, s dítětem, které (už) neznají (a jež je koneckonců nezaviněně příčinou toho, že přišly o „svou“ dceru). V tomto smyslu se musí vypořádat s dvojí ztrátou. Kromě toho, že ztratí dítě, které milují a které budou muset „odevzdat“ do péče cizí ženě (se všemi fantaziemi a obavami), přišly také o nejútlejší dětství vlastních dcer, o dobu nejbouřlivějšího vývoje. Jedna z matek je navíc opět těhotná a celá situace pro ni patrně představuje nejen enormní psychickou zátěž, ale také riziko pro další dítě. Je možné, že doba, kdy bude hledat vztah s prvorozenou dcerkou, se bude překrývat s příchodem druhorozeného dítěte.
Následující řádky jsou samozřejmě pouze hypotetickou úvahou, protože pochopitelně není dost informací, ze kterých by se dalo vycházet. Nicméně patrně není pochyb o tom, že oba páry prožívají traumatizující období. Oba otcové patrně tlaku čelí aktivitou, společně vystupují na veřejnosti, snaží se domoci nápravy a odškodnění.
Doufejme, že situace, kterou zažívají, partnery spíše sblíží, že se budou s bolestí vyrovnávat způsobem, který je vzájemně nevzdálí, jak se to může v případě závažné ztráty stát. Kladu si otázku, jak se na vztahu jednoho z párů projeví podezření z partnerčiny nevěry, které celou kauzu odstartovalo. Bude mít nedůvěra, která vedla k tak dalekosáhlým důsledkům, vliv na další život rodiny?
Jak postupovat, aby důsledky pro děti i pro rodiče byly co nejmenší? Na rozdíl od názoru, který také zazněl v médiích a podle kterého by mělo k výměně dětí dojít co nejdřív a posléze by se měl styk obou rodin na určitou dobu přerušit, se kloním k hlasům, které doporučují pomalé a postupné zvykání si, pokud možno v podobě déledobějšího společného pobytu. Děti by si také měly zvykat na zatím neznámé prostředí svého budoucího domova a na širší rodinu. Vždyť v případě unáhleného postupu by dětem hrozila náhlá ztráta matky i všech důvěrně známých osob, stejně jako prostředí, kde se cítí doma. Také obě rodiny by měly mít dost času se s výměnou vyrovnat, tak aby děti nepřišly do emočně vypjaté situace. Samozřejmě, děti jsou odolné a s mnohým se dovedou obdivuhodně vypořádat. Držme jim i jejich rodinám palce.
Autorka je psycholožka, pracovala jako terapeutka v Centru komplexní péče pro děti s poruchami vývoje FN Motol v Praze. Momentálně je na mateřské dovolené.
Poslední fotky z emailového průvodce rodičovstvím.
Emailový průvodce rodičovstvím je zdarma pro všechny rodiče od početí do 6 let věku.
Těhotenství |
Dítě |
(C) 1999-2018 Rodina Online, všechna práva vyhrazena.
Publikační systém WebToDate.