Korunky se nepapají

V pondělí ráno totiž Zuzanka našla v nákupním centru korunu. V nestřeženém okamžiku jí strčila do pusy a jak pobíhala a blbla, všimla jsem si, že se jí jakoby navalilo. Problémy s žaludkem nemívá, tak jsem zpozorněla a začala se shánět po koruně. Jenže ta už byla vevnitř. Začala jsem zmatkovat a přemýšlela, že jí strčím prst do krku, ale neodhodlala jsem se k tomu a nakonec jsem se uklidnila a řekla si, že co šlo bez větších potíží dovnitř, půjde i ven.

Zuzance očividně korunka žádné problémy nedělala, narozdíl od dědečka a manželovy sestry, kteří v podvečer, kdy jsme se přihnaly domů, začali plašit a okamžitě volali známému chirurgovi. Chirurg telefon nezvedal, tak jsme se v poklidu chystaly do postele. Jenže to už volala manželova sestra s tím, že okamžitě máme jet do blízké nemocnice na rentgen, že korunka se může přilepit na stěnu střeva nebo žaludku a vytvořit tam vřed. Chirurg se vyjadřoval v tom smyslu, že je to otázka hodin a že by bylo případně nutné minci endoskopicky v celkové narkóze vytáhnout vrchem.

Tak místo do postele jsme jely na rtg, tam se mince skutečně ukázala, byla ještě v žaludku. Vrátily jsme do ordinace chirurga, který zavolal do Motola, aby se připravili na jasnou endoskopii. Pobalila jsem pár nejnutnějších věcí a s černými myšlenkami se vydala přes celou Prahu do nemocnice. Zuzanka se naštěstí po cestě trochu prospala.

Podle toho, jak nás doktor vyplašil, jsem měla představu, že okamžitě jak dorazíme, začne všechno kmitat a bude operace. V Motole však nic nekmitalo, počkaly jsme na pohotovosti, pak Zuzanku vyšetřoval pan doktor, který se více méně divil, co tam děláme, když dcerce nic není. Pak nás poslali do pátého patra, kde všechno v poklidu dřímalo (bylo už asi 23 hodin). Přišla sestřička, ukázala na dvě postele a se slovy: „Tady bude spát maminka, tady dítě.“ nás postavila na pevnou zem. Žádná operace, žádná akce, pár přijímacích procedur (které moje děťátko celé prořvalo), pohovor s paní doktorkou o tom, že raději volí vyčkávací taktiku, jedná-li se o kulaté předměty a že korunka se skutečně přilepit na stěnu střeva může, ale problém to je, až když tam leží pár dní.

Dostala jsem instrukci, že od pěti ráno se nesmí Zuzanka ani kojit, ani najíst nebo napít kvůli případné zítřejší endoskopii. To se ukázalo jako největší hrůza celého našeho „marodění“. Doteď byla Zuzanka zvyklá dostat prso podle libosti a najednou jsem jí toto její výsostné právo odmítala. Držela jsem s ní basu a nejedla, aby jí to nedráždilo, ovšem trošku jsem popíjela. Kolem desáté se konečně uvolnilo místo na rentgenu a za vydatného řevu jsme absolvovaly nové foto. Po nějaké době přišla paní doktorka s tím, že snímek je nejasný, vypadá to, že se korunka kousek pohnula a že se bude opět čekat do zítřka. Byla jsem i poinformována o tom, že pokud se ve středu ukáže pohyb mince, půjdeme domů a budeme čekat. V opačném případě se provede slibovaná endoskopie.

Ve středu jsme tedy opět od pěti nejedly ani nepily, tentokrát už byla Zůza tak vyřízená, že pobrekávala a dožadovala se pití. Časté vyšetřování od lékařů, mediků, odběr krve, hladovění a žízeň jí opravdu náladu dokonale zkazilo. Rentgen zase až kolem jedenácté, ale ukázal kulatý stín v oblasti kosti křížové a paní doktorka se radovala s námi, že hurá jdeme domů. Dostali jsme instrukce krmit nadýmavou stravou a v případě neshledání se s mincí do tří dnů, vyhledat lékaře v místě bydliště. Manžel si nás odvezl k dědovi a ve čtvrtek jsme se vydali s dobrou náladou (hlavně že jsme venku z nemocnice) na jih. U Cukráku na parkovišti pak hrdý tatínek z nočníčku vyšťoural korunku! Je celá černá.

A poučení? Nedávejte dětem korunky na hraní. A když je náhodou snědí, počkejte dva tři dny a pak to teprve řešte. Tak bych to příště udělala já. Snažte se to ale neříkat dědovi:) Nebo si pro jistotu každý den zajděte na rentgen, ať se ví, jestli se to hýbe. Ale ležet mezi chrchlajícími dětmi mi připadá zbytečně stresující.

A zkušenost? V motolské nemocnici může být maminka s dítětem, nedostane však jídlo, to je jen pro pacienty. Možnost odcházet od dítěte do jídelny bůhvíkde využije opravdu jen maminka se silným žaludkem. Já si jednou došla nakoupit a vrátila se k nešťastné plačící Zuzance, která v neznámém prostředí opravdu těžce nesla byť i minutu beze mě.