Máme spolu pejska

Už není jen kamarádem osamělých či stárnoucích lidí, stále častěji potkáváme mladé dvojice láskyplně opečovávající chlupáče na vodítku. Pořizuji si totiž místo dítěte psa.

Je všeobecně známo, jaký význam má blízký vztah se psem pro starší a osamělé lidi, pro něž je mnohdy jedinou živou bytostí, se kterou za celý den promluví. Pes je důvodem, proč uvařit, proč alespoň vyjít před dům, záminkou pro navázání rozhovoru s cizími lidmi. Pro nemocného může mít kontakt se psím kamarádem terapeutické účinky. Pes přináší do rodiny život, radost, změnu a někdy až nechtěné vzrušení. Zajímavé téma je též fyzická podobnost páníčka a psa. Hlubinami internetu putují anekdotické fotografie skutečně „sladěných“ párů.

Víc než jen kamarád

Ve skutečnosti může pes v rodinném systému znamenat daleko víc než jen kamaráda, parťáka na dobrodružství nebo naslouchající bytost. Může nahradit člena rodiny, který byl a odešel - dítě, které vylétlo z hnízda. Může být náhradou za toho, kdo nebyl a není - za dítě, které partneři mít nemohou nebo nechtějí. Může být prostředníkem mezi rozhádanými nebo obtížně komunikujícími členy domácnosti. Může být i jakýmsi „komunikačním uzlem“, skrze který probíhají různá pozitivní i negativní sdělení na vícero rovinách. Prostřednictvím psa se můžeme smiřovat, můžeme druhému vyhrožovat, zastrašovat, můžeme i vydírat. Ne náhodou má i pes jako člen domácnosti své místo v rodinné terapii.

V souvislosti s tím jsou zajímavé údaje, které získala společnost Flexin na základě dotazování 1 250 majitelů psů po celých Spojených státech. Víc než polovina z párů tvrdí, že zvolili život se psem místo života s dítětem, a to proto, že si nejsou jisti, zda by se dokázali o dítě postarat, protože má přece jen vyšší nároky. Navíc dávají přednost spíš adopci dospělého psa před štěnětem. Štěně totiž vyžaduje víc pohybu a víc času a trpělivosti při výchově.

Postavení psa v rodině závisí na místě, kde majitelé žijí. Na venkově lidé považují psa spíš za další ze zvířat, zatímco ve městech vidí majitelé ve svém psovi spíš dítě. To platí stejně v západní Evropě jako v USA. Dokonce je rozdílné postavení psů ve městech a na venkově potvrzeno vědecky - zabýval se jím třeba profesor David Blouin z katedry sociologie a psychologie na Indiana University South Bend. Ale i když považujete psa za dítě, jeho postavení se změní, jakmile do rodiny přijde dítě skutečné: „Když máte děti, máte míň času na domácí mazlíčky. To ale není celé. Lidé, kteří vidí ve zvířeti vlastní dítě, často svůj postoj změní, jakmile mají vlastní, lidské dítě.“ Když děti vylétnou z hnízda, vrací se vztah ke zvířeti zase do starých kolejí.

Pes jako nástroj manipulace

Dvacetiletá Mirka dokončila střední školu, našla si přítele a pomalu se začíná osamostatňovat. Neděje se vlastně nic dramatického, jen stále častěji nespí doma, i když samozřejmě rodičům řekne, kdy se vrátí. Rodiče jsou, zdá se, s Mirčiným přítelem srozuměni, a protože navenek nejsou žádné problémy, vše vypadá idylicky. Dokonce natolik, že si pořídí pejska. A vtom začne něco zadrhávat. Všichni jsou pejskem nadšeni, jen Mirka, zdá se, trochu méně, než čekali. Koupili ho přece kvůli ní, psa si vždycky přála, a teď, když ho má, se o něj nějak málo zajímá. Psa je třeba pravidelně venčit, nenechávat ho doma samotného, je přece samozřejmé, že Mirka musí pomáhat a být doma, kdykoli je to třeba. A běda, kdyby se o chvíli opozdila - pes už je vyvenčený, „teď už chodit nemusíš“. Pejsek, o kterém snila jako dítě, se objevuje až ve chvíli, kdy dítětem být přestává, jako záminka pro citové vydírání. Nedej Bože, že by jí rodiče chtěli nějak bránit ve štěstí, ale Alík přece potřebuje čůrat každé odpoledne, to je přece pochopitelné. A brát ho do cizího prostředí, to přece nejde. Jak jen může být takhle sobecká?

Pes v tu chvíli přestává být „obyčejným“ psím členem lidské smečky. Je nástrojem, jehož pomocí mohou rodiče do určité míry kontrolovat vlastní dospělou dceru.

Náhradní dítě

Zatímco donedávna si lidé psa pořizovali k dětem, teď si ho kupují místo dítěte. Pes v roli náhradního dítěte si obvykle žije jako v bavlnce. Partneři si ho pořídili mnohdy jako „předvoj“ budoucích dětí. Na dítě se ještě necítí, ale společný kamarád je spojuje. A navíc si tak nenápadně otestují, jak jejich drahá polovička zvládne svůj podíl na péči a povinnostech. Když budou mít všichni štěstí, test i vztah dobře dopadne. Když ale ne, čeká je těžké rozhodování: kam s ním? Kdo se o psa postará a kdo se ho vzdá? Rozvedení rodiče, jak známo, nepřestávají být rodiči. Rozvedení majitelé psa jsou v úplně odlišné situaci…

Náhradní dítě si ale nepořizují jen partnerské dvojice. Takové psí dítě může sdílet třeba matka žijící jen se svým dospělým synem mamánkem -a dokonce bez rizika incestu. Že jste se s takovou dvojicí nesetkali? Jen se dobře rozhlédněte…

Není divu, že si trendu pořizování psa místo dítěte všimli i podnikaví obchodníci. Na internetu si můžete pořídit i psí kšíry, samozřejmě v několika velikostech, s lakonickým nápisem: „Místo dítěte“. Zatím sice ne v češtině, ale i toho se určitě dočkáme.

Pes jako malé božstvo

Zní to možná zvláštně, ale pes může plnit v rodinných vztazích i roli jakéhosi malého bůžka, jehož prostřednictvím získávají někteří členové domácnosti uznání a pozornost. Tak jako v dalším případě:

Čtyřicetiletý Zdeněk, inteligentní a vzdělaný muž, žije sám. Několikrát za týden, včetně víkendů, ale chodí na návštěvu ke své matce, aby jí „dělal společnost“.

Maminka je majitelkou pejska, kterého bezmezně miluje a rozmazluje, a od ostatních automaticky očekává to samé. Jenže Zdeněk si našel přítelkyni. „Doma“ už netráví tolik času „děláním společnosti“, tráví ho s novou partnerkou. Partnerce se mnoho vytknout nedá, alespoň prozatím. Přesto ale maminka, ohrožená ve svém výsostném postavení, najde způsob, jak nenápadně vyčíst synovi jeho nové priority. Stačí, když mu při návštěvě smutným hlasem oznámí, že si poslední dobou nějak vůbec nevšímá Lilinky. „Ty už ji snad ani nepohladíš? Co to s tebou je? Nějak ses změnil, vůbec tě nepoznávám.“ Za čas dostává vztah s partnerkou trhliny. Zdeněk jako by se začínal vracet zpátky do lůna rodiny. Zatím nebylo nic řečeno, partnerka ještě netuší, že svůj „boj“ o Zdeňka prohrává. Své chování k ní nezměnil - změnil jen své chování k Lilince. Náhle by ji umazlil, musí přece mamince ukázat, že je zase tím, kým byl. A maminka to ví. Zase k ní vzhlížejí dva páry psích očí…

Pes v rukou agresora

Psí kamarád (stejně jako jakýkoli jiný domácí mazlíček) je často zbraní v rukou agresora. Překvapivě často užívá člověk, který se uchyluje za zavřenými dveřmi k domácímu násilí, čtyřnohého přítele své oběti jako rukojmí - výhrůžkami, nebo dokonce týráním zvířete si udržuje moc nad svou lidskou obětí. Typicky se tak děje v případě sexuálního zneužívání dětí: dítě mlčí, protože se bojí, že agresor jeho kamarádovi ublíží.

Věřme ale, že takových ne úplně šťastných případů je přece jen daleko méně než rodin, kde je pejsek kamarádem a součástí smečky. Kde není náhradou ani zbraní, ale prostě tím, čím má být: tedy psem na správném místě.