Ve školce se dítě začíná učit žít ve skupině

To vše patří podle dětské psycholožky Ilony Špaňhelové k práci učitelky mateřské školy. Je toho ale ještě mnohem víc.

Co by měla učitelka mateřské školy vědět o psychice a vývoji předškolních dětí?

Teoreticky všechno. Může si to načíst nebo získat v rámci nějakých kurzů. Měla by znát vývojové zákonitosti jednotlivých období, vědět, co dítě určitého věku prožívá, že si vytváří svědomí, má si vytvářet určitý rys odpovědnosti. Má se učit ustoupit, má být kamarádem, má si vytvářet dychtivost po nějakých znalostech a vědomostech. A to je samozřejmě jiné ve třech a v šesti letech. Líbilo by se mi, kdyby učitelky mateřských škol měly možnost tak jednou za dva roky navštívit kurz věnovaný vývojové psychologii. Teoretická vývojová psychologie na škole je něco jiného, než když se učitelka setká s dětmi.

Učitelka pracuje se skupinou dětí. Co znamená termín skupina z pohledu psychologa? Je to něco víc než jen soubor jednotlivců?

Skupina s sebou nese obrovskou dynamiku. Vztahy mezi dětmi, šarvátky, domluvy mezi nimi, jedno s druhým „ka“ a zase „neka“ a spousta dalších prvků, s nimiž je potřeba pracovat. A také je třeba vidět, jestli nějaké dítě není trochu odstrčené stranou, sledovat, zda se mu to líbí, protože si rádo hraje samo, nebo jestli nepotřebuje podpořit. Takovému dítěti můžeme pomoci nějakým speciálním úkolem, kterým bude užitečné ostatním dětem, a nějak ho tak do skupiny „vmáčknout“. Líbilo by se mi, kdyby učitelka mohla vymyslet třeba úkol, že jedno dítě se bude dívat, jaké je venku počasí, a pak bude na nástěnku dávat značku, druhé dítě povede třídu do jídelny a další zase bude mít za úkol vést třídu na procházku a zpět. A pokud by učitelka měla na takovou organizaci sílu, měly by se takové role i střídat, aby se každé dítě cítilo důležité a potřebné.

A to i v případě, že to dítě samo skupinu nevyhledává?

Ano, i takové dítě by měla pomaličku začleňovat do skupiny. Mateřská škola je první místo, kde dítě začíná žít ve skupině.

Čeho by si učitelka měla na „své“ skupině všímat, co by měla sledovat?

Myslím si, že by si měla všímat všeho. Jak se děti dokážou a nedokážou začlenit, jak je některé dítě mezi ostatními autoritativní, má v něčem „prim“, umí ostatní setřít, je dominantní a nikdo jiný nedovede tu jeho dominanci nějak zmírnit. Měla by vnímat, co se ve skupině děje, kdo je její tahoun, kdo určuje pravidla skupiny a kdo je zase outsider, kdo se maximálně podřizuje pravidlům.

Tady je trochu problém ve vysokém počtu dětí ve třídě.

Proto mluvím o tom, jestli má na to učitelka vůbec sílu. Setkala jsem se s učitelkami, které říkaly, že jsou rády, když dokážou sledovat, že jsou děti ve třídě všechny, ale už nemají sílu děti k něčemu vést, něco je učit, sledovat skupinovou dynamiku. Tak se někdy stává, zejména pokud je ve třídě „všehochuť“ dětí, například děti neposlušné či hyperaktivní, že je pro učitelku složité sebrat sílu ještě na další věci.

Práce s rozmanitou skupinou není hračka. Jak zajistit, aby se třída učitelce neslila v jednolitou masu?

Prvotně by učitelka měla dodržovat psychohygienu. Měla by si také vyměňovat zkušenosti s kolegyněmi ve školce, ale především s učitelkou, s níž pracuje v jedné třídě. S ní by si měla povídat, hledat různá východiska a řešení. A svůj volný čas by učitelka měla věnovat něčemu jinému než dětem. Měla by hledat něco, kde si opravdu odpočine. Když vede skautský nebo vodácký oddíl, je to v pořádku, protože tady je aktivita s dětmi spojená s fyzickou aktivitou. Měla by si odpočinout od toho, že neustále někoho hlídá či sleduje.

Takže když jde učitelka po službě ve školce vést dětský kroužek, není to ideální.

To by mohlo být kontraproduktivní, protože by se tam mohly odrážet různé nezpracované problémy ze školky. Mohla by se třeba rozkřičet, ale její křik by nepatřil dětem z kroužku, ale spíše nějaké situaci ze školky.

Myslím, že podobně složité to mají učitelky, které mají svoje děti. Proto jsem třeba v době, kdy jsem učila, chodila zásadně z práce pěšky.

Je fajn třeba vystoupit předposlední stanici a ten kousek domů dojít, a také by bylo dobré, kdyby si učitelka mohla například ve školce zacvičit, začít den pořádnou rozcvičkou spolu s dětmi, bouchnout si do boxovacího vaku nebo si zabubnovat, zabouchat do polštáře, aby – pokud ji něco trápí – to z ní během fyzické námahy odešlo. A také na procházce by učitelka měla vnímat i sama sebe, střídat aktivity.

Jak můžeme podpořit dobré vztahy mezi dětmi?

To je hodně složité. Pokud učitelka zvládne sledovat celou třídu a projevy všech dětí, měla by se také snažit všechny zapojovat do nějaké činnosti. Když je nějaké dítě hodně dominantní, vystrkuje na ostatní růžky, měla by ho malinko zkrouhnout. Dítěti, které je submisivní, by naopak měla dát možnost k vyjádření. Také si myslím, že je dobré mluvit o situacích, které se dějí mezi dětmi, ale na obecné rovině. Učitelka může třeba dětem donést obrázek, kde je znázorněná nějaká situace, a s dětmi si o ní povídat. „Ano, tenhle se asi zlobí na tohohle.“ „Tenhle stojí úplně mimo skupinu, podívej.“ I z obecné situace se dítě naučí něco, co mu bude užitečné, nebo si z ní může vzít příklad. Učitelka mu to může i připomenout. „Podívej se na ten obrázek. Co jsme si povídali? Připadá ti to teď podobné? A co jsme si tehdy řekli?“

Co bych měla dělat ve chvíli, kdy zjistím, že některé dítě se ocitá na okraji skupiny, ostatní ho neberou. Jak podpořit jeho zapojení mezi ostatní?

Pokud je k tomu prostor, mělo by se o tom mluvit. Můžeme si zase povídat na obecné rovině. „Děti, představte si, že někde je taková školka, kde… Co byste s tím udělaly?“ Děti mohou něco vymyslet nebo zkusit. Učitelka by o situaci také měla mluvit s rodiči, ptát se, jak se dítě projevuje v domácím prostředí nebo když je s kamarády, aby dítěti mohla pomoci a využít přitom tyto jeho zkušenosti. Někdy se stává, že je dítě ve školce zamlklé, nemluví, ale doma se mu pusa nezastaví. Je dobré se ptát, jestli se něco děje ve školce. Dítě se také může stydět cizích lidí.

Práce učitelky mateřské školy stojí hodně na kontaktu a vztahu s dětmi. Jak najít a zachovat hranici, aby se z učitelky nestala kamarádka, které mohou děti skákat po hlavě?

Hodně záleží na osobnosti učitelky a na její praxi. Podle mého názoru by učitelka měla být láskyplně pevná, mít jasně vymezenou hranici, kterou nepřekračuje. Také je hodně důležitá jednota mezi oběma učitelkami ve třídě. Když je jedné jedno, že děti třeba přeskakují stůl, a druhá to nedovolí, jsou z toho děti zmatené. Učitelka by ale zároveň měla být k dítěti přátelská. Dítě se jí pak může svěřit s něčím, co nedokáže říci ani doma. Pokud se učitelka něco takového dozví, měla by spolupracovat s rodiči, setkat se s nimi, nenechat to jen tak.

Do školky chodí i děti, které jsou v něčem o hodně napřed než jejich vrstevníci – jsou výjimečně nadané nebo mají nějaký zvláštní talent. Jak je rozpoznat a podpořit?

Myslím si, že zvláštní talent nebo nadání učitelka rozpozná. Vidí například, že se dítě straní ostatních, ale že má zájem třeba o encyklopedii a prohlíží si ji. Učitelka o tom pak s dítětem může mluvit a měla by o tom mluvit i s rodiči. Také je dobré vědět o speciálních třídách nebo pracovištích pro nadané děti. Pokud má dítě nějaký um, může ho předávat ostatním dětem, dá se to tedy i pedagogicky využít.

Učitelka se může setkat i s psychicky labilními, úzkostnými dětmi. Jak s nimi pracovat?

I zde je třeba spolupracovat s rodinou, ptát se, z čeho má dítě obavy. Také s ním můžeme kreslit nebo malovat, ptát se ho, co prožilo. Předškoláci mají navíc velkou fantazii a i ta jim může přinášet pocit obav nebo strachu. Je dobré spolupracovat s pedagogicko-psychologickou poradnou, aby někdo rozluštil, jestli jde o úzkost, jež nemá jasnou příčinu, nebo o konkrétní strach, který tu příčinu má. Takové dítě bychom neměli nadměrně chránit. Když se třeba bojí jít do místnosti se zataženými roletami, jdeme s ním a ujistíme ho, že tam žádné nebezpečí není. Důležité je poskytnout dítěti oporu a zase o tom mluvit s rodiči, abychom postupovali stejně.

Takže když dítě situaci nerozumí, může nastoupit to jeho magické myšlení a s ním také strach?

I proto je dobré zastavit situaci dříve, než by nastoupily nějaké dětské fantazie. Když jdeme s dětmi někam, kde to neznají, měli bychom jim to předem vysvětlit, ptát se, jestli tomu rozumějí. Musíme s dětmi mluvit o tom, co se jim honí hlavou, a ne je jen někam vláčet. Můžeme se tomu věnovat i v ranním komunitním kruhu a dát prostor všem dětem, abychom věděli, co dětem „šrotuje“ v hlavě. A pokud o tom děti nemluví, může se to objevit v jejich obrázcích.

Co si myslíte o zájmových kroužcích v mateřské škole?

Pokud má na to školka prostor a čas, tak proč ne. Ale nemělo by to být za každou cenu. Děti by neměly být přetěžované, mít denně kroužek, kde musejí podat výkon. Přijde mi lepší, když má dítě zájmovou aktivitu ve školce, aby pak už šlo domů a mohlo si už „jen“ hrát. Ale je důležité, aby dospělý vnímal své dítě jako dítě, ne jako budoucího klavíristu.

Práce učitelky v mateřské škole stojí hodně úsilí. Kde brát síly a nevyhořet?

Připadá mi, že by měla hledat v sobě, ve svém umu, schopnostech a dispozicích. Určitě také z – doufám – stabilní rodiny nebo partnerství. To je hodně důležité. Je potřeba, aby doma mohla říci, že děti byly úžasné, i že to je v háji a že potřebuje chvíli klid a pak kafe. Měla by mít zázemí. Důležitý je i kolektiv ostatních učitelek a ředitelka, která je vede, motivuje a případně jim poskytuje nějaký benefit. Myslím, že by učitelka také měla po každých čtyřech pěti letech rekapitulovat svou práci a zvážit, jestli může pokračovat dál, nebo třeba dočasně změnit profesi. Tohle by měla sledovat i ředitelka školy, promluvit s učitelkou, která by už mohla být z práce s dětmi vyčerpaná.

Někdy pomůže už jenom to, že se o věci mluví.

Určitě.

Učitelé čelí velkému očekávání. Čeká se, že po prázdninách „naskočí“ a pojedou dál.

Je to tak. A hodně očekávají i rodiče, sledují učitelku, a když se jim zdá, že je vyhořelá nebo že s nimi nemá vůbec chuť o ničem mluvit, nebo nad věcmi jen mávne rukou, bývají zklamaní. A nemusí to být jen učitelkou a její únavou, někdy to je proto, že se jí něco děje a doléhá to i na její práci.

Škoda že naši učitelé nemají sabatikl, jako je to třeba v Německu.

Bylo by to úžasné, ale myslím, že to tady dlouho a možná vůbec nebude.

Učitele určitě mrzí i to, jak se na ně dívá veřejnost. Dva měsíce dovolené, tak co by chtěli, říkají někteří lidé.

Veřejnost si myslí i to, že mají kratší pracovní dobu, nerozumí rozdělení na přímou a nepřímou činnost. Nevidí, co všechno učitelé musejí připravovat na další dny, myslí si, že jen hlídají děti, které si hrají. Neuvědomuje si, že učitelé jsou v neustálém hluku, že po nich děti stále něco chtějí, že pořád musejí sledovat, co se ve třídě děje, že nemají prostor na uspokojení svých lidských potřeb.

V mateřské škole učitelky většinou pracují ve dvou, tedy v malém týmu. A někdy se stane, že se neshodnou. Něco jiného jsou „odlišné pohledy na věc“, pokud jde třeba o výběr tématu pro společné kreslení, ale někdy jde o odlišné přístupy k výchově jako takové, zásadní rozdíly ve stylu práce. Jak s tím „přežít“, vyrovnat se s tím, případně z toho profitovat?

Profitovat jde určitě. Ale je třeba o tom mluvit, nenechat to jako tabu, o kterém se nehovoří. Je dobré počkat, až pominou silné emoce, třeba naštvání, a pokud jde o rozpory ve výchovných přístupech, je dobré si třeba i sepsat, na čem se shodneme a na čem ne. A pokud to nejde, mohou společně jít za ředitelkou a říci jí, že nedokážou pracovat spolu ve dvojici. Společně hledat možnost změny, aby jim i dětem bylo lépe. Ředitelka by jim měla pomoci, ne na ně jen dohlížet. Pokud jde o jinakost, která není zásadní, jde spíše o styl práce, nevadí to. Jedna učitelka může být akční a vymýšlet výlety a druhá má zase jiný styl, a nevadí to. Neměla by ale jedna druhou vláčet, ale měly by se spolu domluvit.

Dalšími partnery, „parťáky“ či spolupracovníky jsou rodiče dětí, které chodí do školky. Jak s nimi navázat dobrý vztah?

Líbilo by se mi, kdyby hned na začátku školního roku byla společná schůzka rodičů a učitelky nebo učitelek, aby si navzájem řekli, jak školka funguje, co je ve školce nového. Učitelky by se také měly rodičům představit. A když učitelka předává dítě rodičům, měla by jim vždycky říci, když se událo něco nezvyklého nebo důležitého. Aby to rodič věděl od učitelky, protože dítě si díky své fantazii může věc trochu „přikrášlit“. Také se mi líbí, když učitelky rodičům píšou – třeba e-mailem – zprávy o tom, co se dítě v daném týdnu naučilo a jak se mu dařilo. Neumím si představit, jestli to je reálné, ale snad ano. Měly by se však sdělovat nejen špatné, ale hlavně ty dobré, pozitivní zprávy.

Jak podle vás vypadá dobrá paní učitelka ze školky?

Jsem si jistá, že v našich školkách je hodně dobrých učitelek. Myslím, že dobrá paní učitelka by neměla chodit celá v černém. Když paní učitelka nosí černou celý rok, může to na děti působit tak, že se jí něco stalo. A starší děti se ptají, jestli jí někdo umřel. A měla by být aspoň sem tam usměvavá. Ne strojeně, bez příčiny, ale když je k tomu důvod. Také by měla být kamarádská, ale i pevná ve svých zásadách. Velmi by se mi líbilo, kdyby byla s dětmi i při hře. Když jsou děti na zahradě na pískovišti, neměly by učitelky stát v hloučku, ale sledovat děti, být s nimi. Hra jí poskytuje příležitost poznat děti, navíc nové děti potřebují impulz, podporu, aby se zapojily mezi ostatní. Může také předejít případnému konfliktu nebo rvačce. Měla by též být komunikativní, ptát se, zajímat se, vědět. A důležité je, aby byla stále ve třídě, neodcházet, aby si uvařila kafe. Aby když ráno přijde rodič s dítětem do třídy, měl svého potomka komu předat.