Nevím, jestli se trefím do tématu...

ale chtěla bych k tomuto článku cosi dodat. Ano, je pravda, že naše babičky a maminky to měly o dost těžší. Bylo to dáno hlavně postavením ve společnosti, kdy matka nebyla vlastně nic. Prostě téměř každá dvacetiletá byla v té době vdaná a kolem nohou se jí motal malý capart. Rozhodně nebylo výjimnkou, že holka maturovala s bříškem (sama jsem taky svou maminku "odprovodila" ke zkoušce dospělosti).
Jenže kdo na tohle nakonec dojel, nebyly jsme to my - děti.
Já nevím, jak to bylo jinde, ale moje mamka prostě neměla čas (nebo chuť, to nevím)trávit se mnou tolik času, prostě o tom, že by se mi věnovala tak, jak se dneska já věnuju holkám, to se mi mohlo tak leda zdát. V roce jsem fičela do jeslí (na což sice nemám nijak špatné vzpomínky, protože nemám vlastně vůbec žádné), ale tak vůbec. Nedostávalo se mi tolik podnětů a prostoru, čím jsou moje holky starší, tím víc to vidím.
Nedávám to za vinu našim, bylo to prostě dobou, ve které jsme žili. Proto jsem dneska ráda, že je všechno tak jak je, že mateřství je dán dostatečný prostor, naše děti si to totiž zaslouží. Patrně jsem to napsala zmateně, snad se v tom vyznáte!

PS: navíc jsem se s nikým, kdo by odsuzoval, že si občas chci někam vyrazit nesetkala. Byla jsem např. s manželem čtyři báječné dny na dovolené, když Terezka byla ještě miminko a nikdo mě neodsoudil. Takže teď vidím, že to bylo štěstí.