Re: Nevím, jestli se trefím do tématu...

Já přesně nevím, o co v tom článku jde. Nějaký generační konflikt? Možná to za pár let budete, vy mladé holky, vidět trošku jinak. Stále budete matky, i když vašim dětem bude třeba třicet ... Já svoje děti (20+17) považuji za dospělé, ale to neznamená, že jim nemůžu říct, ať si vezmou svetr, že je venku zima. Mám kolegyni, které je 54 let a když telefonuje se svou starou matkou, tak jí matka říká, ať neponocuje a jde brzo spát. Některé z vás by to braly jako urážku nebo co, ale my se tomu zasmějeme ...
To že je někdo vdaný a má dítě ještě neznamená, že dospěl. Dospělý člověk se pozná podle toho, jak řeší mezní situace. Vy jste je ještě neřešily, troufám si říct. Narození vašeho dítěte a starost o něj není ta pravá mezní situace, kterou mám na mysli.
Já jsem dospěla ve svých 34 letech, kdy mi ze dne na den zemřel otec, matka se zhroutila, nebyla schopná ani vyvenčit psa a za měsíc dostala infarkt i ona. Byla dlouho v nemocnici, přežila, ale byla nesoběstačná - srdíčko na 33%, zhoršená cukrovka, nemluvě o psychice. Nebudu popisovat, co jsem zažívala ty 3,5 roku než máma zemřela. Bylo to peklo na zemi, ani ne tak fyzické (člověk dost vydrží když musí), ale spíš psychické. Vidíte utrpení a nemůžete pomoci ... Ale proč to píšu: moje máma mě taky měla pořád za malou holku, říkala mi "kočičko" a sem tam nějakou radou přispěla. Taky mi nebylo vždycky všechno vhod, co udělala nebo řekla. Po tátově smrti se naše role jaksi ze dne na den otočily - najednou ona byla ta, o kterou je třeba pečovat a já byla v roli pečovatele. Běhala jsem mezi zaměstnáním, svojí rodinou a mámou, kterou jsem zanedbat nechtěla, vyřizovala kde co, nakupovala jí, uklízela apod. Řeknu vám, že než dospět za takovou cenu, tak to budu radši občas držet nějakou tu radu a radši budu malá holka. Moji rodiče mi chybí a ten pocit ztráty už asi zůstane pořád. A to vědomí, že odešli dva lidé, kteří mě měli na světě nejradši, protože jako rodiče vás už nikdy nikdo v životě milovat nebude.
Dopřejte svým matkám, aby vám mohly být nablízku, třeba i slovem, radou, pohledem. Dopřejte jim ten pocit, že ještě mají děti. Buďte k nim shovívavé a laskavé, protože jen tak se dočkáte i vy ohleduplnosti a laskavosti od svých dětí. I vám jednou bude -sát a jak dnes jednáte se svými matkami, bude jednou jednáno s vámi. A kdoví, možná přijde ve vašem životě i okamžik, kdy třeba i samy zatoužíte být zase malou holkou, zatoužíte po ochranných křídlech rodičů, ale ta už třeba nebudou k mání.