Re: VÍC TOLERANCE

Autorko. Sama mám taky maminku, se kterou si příliš nerozumím. Je dominantní, její pravda je jediná správná, atd. Cesta ke smíření s tím, že si s ní nemohu popovídat o tom, co mě zajímá, že se jí nemohu s čímkoliv svěřit, aniž bych nedostala tucty nevyžádaných "jedině správných" rad, že se od ní nikdy nedočkám podpory, JE DLOUHÁ. Na začátku byly mé pocity méněcennosti, že nedokážu to, co mě ona učila, o čem ona řekla, že je správné (a nic jiného prostě NEEXISTUJE). Pak touha ji změnit, zlepšit, abychom spolu vycházely lépe, aniž bychom jedna druhé ubližovaly. Pak přišlo období, kdy jsem se na matku zlobila, že není bezpodmínečně milující maminkou. V současné době už jsem ve stavu, že se snažím vyhýbat se konfliktním tématům, vypichuju to, o čem si myslím, že jí neuškodí či dokonce potěší, a to, co MUSÍ vědět, říkám taky, zatím normálně, ale pomalu si zvykám na představu, že se asi budu muset naučit říkat jí to ještě nějak "jemněji", trochu to bagatelizovat nebo co, protože zjišťuju, že ji to skoro až moc trápí. Po letech strachu z ní až skoro nenávisti jsem zjistila, že už jsem s ní asi aspoň částečně smířená - že už ji začínám brát takovou, jaká je, i s tím, že není dokonalou matkou. - Tenhle proces trvá už osm let. Někdy je líp, někdy hůř. Možná je teď takové mírné zlepšení před blížícími se většími starostmi - mamka už začíná, bohužel, očividně stárnout - začínají ji zlobit záda a kyčle, operovat to prý nechtějí, takže si před týdnem kupovala berli (je jí 67 let).
V každém případě JÁ to jsem, kdo se musí měnit - chci-li s ní vycházet po dobrém. Starého psa novým kouskům nenaučíš.
Pravda ovšem je, že to mám jednodušší - nebydlíme v jednom domě, ba ani ve stejné obci. Což mi dovolí zachovávat si svoje soukromí - kdyby mi denně viděla do talíře, těžko bych utajila, že v tom dřezu mám semtam taky nějaký neumytý hrnek, a okna si nemyju jako ona co čtrnáct dní, a peřiny si nevyhazuju ven co týden... Ona si žije ve svých iluzích, já nemám žádný důvod jí je brát - sama svůj životní styl měnit nehodlám, a ji o své variantě pravdy nepřesvědčím. Vzniká tak prostor na dobrá slova, sem tam pohlazení a úsměv... Nic takového by neprožívala, kdyby denně viděla, co dělám (nebo nedělám:o)), a denně měla pochopitelně potřebu mě honem dopřevychovávat.
Zvládat laskavě a s nadhledem rozporné názory se starší generací denně v jednom domě je bezesporu mnohonásobně těžší. I takoví lidé jsou - a já před nimi smekám; je to ta nejvyšší forma lásky k rodičům, kterou znám. Takoví lidé pak samozřejmě dokáží postarat se o rodiče i v době, kdy jsou nemohoucí a staří, protože ve stáří, jak se aspoň traduje, se všechny slabosti a chyby ještě zesilují. Jen nevím, jestli tohle dokážu i já...