Moje máma a moje panímáma

Děkuju za krásný článek s mnoha pravdivými postřehy. Obsahuje hodně témat a bodů, na něž by se dalo reagovat, ale já se asi chytím jen jednoho, protože o něm přemýšlím denně.
Mně zemřela maminka před osmi lety, bylo mi třiadvacet, takže některá tvrzení ani nemohu posoudit. Jen jedno vím určitě: já bych její radu tak ráda uvítala. Dokud tu byla, vždycky jsem se na ni obracela, třeba jen kvůli ověření svého názoru. Je pravda, že často jsem si věci udělala po svém a ona to respektovala (někdy s němou výčitkou). A musím říct, že vím, že by Martínka ráda pohlídala, protože když umírala, zmínila se o tom, že už nikdy neuvidí svá vnoučata. Mámě se dá vždycky říct. Nemám zlou tchýni, právě naopak, ale jako babička selhává naprosto. Martínka naposledy vozila, když jsem byla na kontrole po šestinedělí. Má ho ráda, to ano, vyžaduje návštěvy, pomazlí se a... pa, pa. Příliš neradí, nevnucuje své názory, je tolerantní, ale asi i tuší, že bych nepřijala radu od někoho, kdo příliš nepomůže.
Manžel dálkově studuje, takže nemá tolik času, kolik by bylo třeba. Potřebovala bych si občas "orazit" a byla bych víc v pohodě.
Myslím si, že každá pomoc rodičů asi musí být vykoupena určitými radami, že to nelze oddělit. Jde jen o to, co je pro matky (a taťky) prcků přijatelné.