Když malé dítě lže

Lež nám slouží jak prostředek k získání výhod nebo se jejím prostřednictvím vyhýbáme nepříjemnostem. Když nám však zalže malé dítě, jsme z toho zmateni, zlobíme se na ně a možná nerozumíme, proč nám neříká pravdu. Dětská lež ale není vždy takzvaně pravá, může se jednat o projev dětské fantazie nebo o zkratovité, obranné jednání. Snad nám k pochopení dětského lhaní pomohou následující příběhy dětí.

Fantazie má velké oči

Čtyřletý Péťa rád vypráví o tom, co právě zažil. Líčí, co zažil v ZOO, o čem byla pohádka, kterou hráli ve školce… V jeho bohatém vyprávění ale zarazí množství exotických detailů. Dozvíme se, že v ZOO jezdil na slonovi a krmil lva, že ve školce měli opravdového draka a on sám mu uťal opravdovým mečem hlavu. Rodičům se zpočátku Péťovo barvité vyprávění moc líbilo, vždy se těšili, co jim jejich malý „pohádkář“ zase poví. V poslední době je ale trápí, zda nejsou Péťovy bohaté fantazie projevem nějaké osobnostní odchylky nebo psychické poruchy.

Naštěstí můžeme Péťovy rodiče uklidnit. U malých dětí se často objevuje bájné líčení neskutečných příhod. Je to způsobeno skutečností, že dětem kolem čtyř let často splývá skutečnost s fantazií, jejich přání často bývá otcem myšlenky. Bájná vyprávění jsou projevem magického myšlení, díky němuž ožívají nehybné předměty a v dětském světě se zabydlují pohádkové bytosti a zvířata. Rodiče ale často nevědí, jak mají na podobná vyprávění reagovat. Mají se jim usmát, nebo je brát vážně? Trestání není v žádném případě na místě.

Osvědčenou metodou, která může rodičům pochopit skrytý svět jejich dítěte, je vyjádření fantazie pomocí kresby. Malého „pohádkáře“ můžeme vyzvat, aby nám nakreslil, co všechno prožil a viděl. A přitom si můžeme povídat o jeho přáních a snech. Všechna bájná vyprávění však nemusejí mít jen čarovný podklad. Například pokud nám dítě často vypráví o tom, že někoho přemohlo (třeba za pomoci kouzelných rekvizit), pravděpodobně se ve skupině dětí necítí dobře. V magických příbězích děti mohou ventilovat i pocity ohrožení.

Kdo lže, ten krade?

Rodiče malé Leničky se často trápí otázkou, co z ní asi vyroste. Vždyť jsou u ní lži na denním pořádku. Třeba včera rozbila hrníček. I když ji maminka viděla, Lenička tvrdila, že za to nemůže. A tak je to skoro každý den; pětiletá Lenka něco provede a pak to zapírá. Rodiče jsou z ní zoufalí, vždycky ji dlouze „vyslýchají“ a pak následuje potrestání (pár na zadeček nebo zákaz Večerníčka). Tresty ale nemají žádné efekt, protože se situace stále opakuje: Lenička něco „provede“ a zapírá.

Lež, s níž se setkáváme v tomto příběhu, je jakousi obranou malého dítěte před realitou. Velká přísnost a vysoké nároky mohou dítě vystrašit; pokud dítě ví, že za proviněním následuje trest, snaží se potrestání vyhnout za každou cenu. Rodiče by měli zkorigovat své požadavky na chování malé Lenky a možná by se měli zamyslet nad tím, proč se jí často podaří něco rozbít. Možná je „jen“ stresovaná z častých pokárání, možná ale trpí poruchou koordinace pohybů a za svou nešikovnost vůbec nemůže.

A co my? Mluvíme vždy pravdu?

Osvědčenou metodou, jak děti naučit mluvit pravdu, je vlastní pravdivost. Ta však nesmí být omezena jen na verbální projev. Ambivalence (slovy vyjadřujeme něco jiného než tělem) dítě mate. Také rodinné tajnosti a lži (zatajení úmrtí v rodině nebo skutečnosti, že je dítě adoptováno) přispívají k tomu, že je dítě zmatené a cítí se nejistě. Rodina, v níž panuje atmosféra důvěry a přijetí, je tím pravým místem pro rozvoj charakteru a osobnosti dítěte.