Psaní úkolů s mým 7 letým synem je něco tak morálně deptajícího, že se s Vámi o to musím podělit.
"Benji, jdeme na úkoly!"
"Už zase?"
"No samozřejmě, tak už pojď, ať to máme brzy za sebou a můžeš si jít hrát."
"Ach, jo, jak ještě dlouho budu muset chodit do školy?"
"Ještě pár let ano, jsi teprve ve 2. třídě, abys mohl mít řidičák, musíš se toho ještě hodně naučit."
Otráveně si sedá ke stolu a šmudlá si nos.
"Ježíš, tohle všechno musím číst?"
"V notýsku to máš napsané."
"To musí být nějaký omyl, ve škole jsme četli jen tuhle jednu stránku."
Sečteno podtrženo, 10 vět máme za 15 minut.
"Tak teď jdeme psát slova."
"To snad není pravda, a je jich kolik?"
"Pět."
"Pět! Tolik, to mi bude trvat hodinu než to napíšu."
"No to záleží jen na tobě, jak dlouho to budeš okecávat, piš, ať je to hotový."
Dloube se v nose a hudruje:
"Ach jo, všichni už si hrajou venku a já musím dělat úkoly, stejně je to k ničemu, já budu v životě hrát fotbal."
"Rok", diktuju.
"To jako mám napsat rok?"
"Ano, rok!"
"A jak se to teda píše?"
"Benjamíne, nepůjdeš ven, fakt mě neštvi, jestli to takhle budeš okecávat, za trest budeš muset napsat celý večer větu: U úkolů se musím snažit."
"Na to nemáš právo, nejseš hodná máma, odstěhuju se."
"Jestli chceš, pomůžu Ti se sbalit, když si to teda přeješ, odejít."
"Tak už piš: Rok."
Napsal rok, moc pěkně mimochodem.
"Kolik toho ještě mám napsat?"
Pomalu běžím k ledničce a dám si loka vinného střiku, do Vánoc to bude frťan vodky a v osmičce ze mě bude troska na protialkoholovem léčení.
(C) 1999-2018 Rodina Online, všechna práva vyhrazena.
Publikační systém WebToDate.