Divadlo jako metoda výuky agličtiny

Ve škole to není taková procházka růžovou zahradou. I když existuje mnoho dobrých učitelek, které dělají všechno proto, aby byly jejich hodiny živé a zábavné, děti se nemohou vyhnout neustálému trápení s testíky a zkoušením. A tak se biflují slovíčka, lámou si hlavu s gramatikou a ne vždy je pro ně lehké uvěřit, že se učí pro sebe a ne pro známky. A to nemluvím o případech, kdy se učitelky ani nesnaží vyvolat v dětech zájem, protože ho samy nemají. Nestačí přece říci, že „to budou jednou potřebovat.“ To je pro spoustu dětí něco zcela neurčitého a dalekého.

Ale způsoby, jak v dětech nadšení vzbudit, existují - a jedním z nich je divadlo.

Děti, které hrají ve svém volném čase anglické divadlo, to nedělají pro známky. Jejich cílem je nacvičit představení. Od první zkoušky mají v kalendáři zakroužkované datum a k němu směřuje veškeré jejich úsilí. Místo učebnice mají scénář - a najednou je jim dobré všechno, co se ve škole až dosud naučily. Tím, že musí rozumět textu hry skrz naskrz, se jim vybaví a zaktivizují hluboko zasunuté znalosti. A naopak zvládnutí vět ze scénáře připravuje dětem půdu pro snadnější osvojování jazyka ve škole.

Mnoha dětem naskočí při slově divadlo představa memorování textů. Pokud má takovou představu i režisér, nemůže divadelní projekt v cizím jazyce splnit svůj účel. Na základě svého výzkumu a zkušeností zastávám názor, že divadlo jde nacvičit i bez memorování a divadlo v cizím jazyce tak nacvičeno být dokonce musí, aby mělo nějaký význam. Děti se nemohou omezit na svou roli a přeříkávat si ji zoufale doma před spaním. Repliky si musí osvojovat postupně, prostřednictvím her a dramatických cvičení na zkouškách. Nové znalosti jsou pak znovu a znovu posilovány množstvím dalších aktivit a vlastním nácvikem hry. Děti si ke každé větě vytvoří vzpomínku na situaci, gesto, pocit, rytmus, melodii apod. Mnoho z takto naučených vět se jim pak i v budoucnosti pohotově vynoří vždy, když je potřebují.

Při zkouškách vycházejí postupně najevo schopnosti dětí, které mohou být v běžné denní komunikaci skryté. Již několikrát jsem se měla možnost přesvědčit, že děti, které si nevěří a na začátku samy žádají o přidělení nejmenších rolí, sklízejí nakonec největší úspěch. V diplomové práci na téma anglických divadelních projektů jsem dospěla k názoru, že by se role neměly rozdělovat na první zkoušce, ale až téměř ke konci celého procesu - v okamžiku, kdy už všichni všemu rozumí, znají příběh, vyzkoušeli si práci s jednotlivými postavami, zahráli si ve všech scénách, projevili své schopnosti a svá přání.

Všechny děti by měly mít stejnou šanci a podle toho by měl vypadat i scénář. Hry, ve kterých jedna hlavní role prožívá dobrodružství a ostatní dělají křoví, se pro jazykové projekty nehodí. Když někdo umí anglicky méně než jiný, neznamená to, že musí mít významově menší roli. I postava, jejíž repliky jsou na úrovni začátečníka, může být napsána tak, aby byla pro děj důležitá. Představení není přehlídkou jednotlivců, ale výsledkem týmové práce, ke které přispěli všichni rovným dílem a ze které se také mohou rovným dílem radovat.

Budou-li vaše děti hrát anglické divadlo, neznamená to samozřejmě, že už nic jiného nepotřebují. Divadelní projekt nemůže školní výuku nahradit, může ji pouze doplnit. Ale zato velmi účinně. Představuje totiž zcela konkrétní důvod, proč se angličtinu učit. A když pak děti stojí na jevišti a slyší, že se diváci smějí jejich vtipu a že jim tleskají, je to pro ně nádherný důkaz, že všechna ta práce měla smysl.