Jak si nás našel pes

Byla to krásná holčičí dovolená....jen obohacená o jednoho kluka :)

V sobotu jsme přijely do kempu. V neděli se objevil ON. Malý, chlupatý, hnědo-zrzavý kříženec drsnosrstého jezevčíka a jiných, blíže neurčených ras.

"Mami, můžu si ho pohladit?"

"Ne, cizí psi se nehladí."

"Mami, on za mnou furt běhá, já ho pohladím."

"Hele, on je fakt hodnej a roztomilej" (kamarádka)

"Mami, tak můůůůžu ho pohladit?"

"No jo, tak ale dávej pozor. Doufám, že tě nekousne. Asi je z některé sousední chaty."

Následoval zábavný podvečer se psem. Pes za dcerou běhal, lezl za ní na prolejzačku, nosil jí klacík, co mu házela. Ale večer nešel domů. Celou noc strávil na zápraží naší chatky.

Kamarádka prohlásila, že vypadá jako Bedřich. Takže to byl "Bedřich".

Daly jsme mu najíst a tím si to celé zpečetily.

Ráno jsme chtěly jít na pěší výlet. Pes šel za námi. Nedal se odehnat, ani nikam zavřít. Házel na nás psí oči a myslel si, že to s námi pohne. Pohlo.

Dovedli jsme ho na recepci v kempu, jestli nevědí, čí je.

"My mysleli, že je váš", dostalo se nám odpovědi.

Dobrý, zeptáme se na úřadě.

"Tak si ho nechte", poradili nám milé úřednice. U nás není vyhláška, která zakazuje volné pobíhání psů, odchytovou službu nemáme a čí je, nevíme.

Dobrý.

Jdeme na autobus, Bedřich s námi. Rozhodly jsme se mu ujet. Koukal smutně jak odjíždíme a nám ho bylo líto. Dcera je nafouklá, že jsme ho nevzaly do autobusu. Chce si ho vzít domů.

"Kruci", nadávám v duchu, "takovej malej smeták a zkazí nám celou dovolenou. Kdyby aspoň nebyl tak roztomilej."

Večer se vracíme. Bedřich nikde. Dcera bloumá, jako tělo bez duše. Kamarádka je taky smutná. A já mám výčitky svědomí. Kruci, nestačí, že se trápí to dítě. Ještě i vona. Jsou to vyděračky, obě.

Najdnou slyším kamarádku radostně křičet "Bedřichu".

Je zpátky. Přivedla ho slečna z recepce. Prý se k ní vrátil, jak jsme odjely tím autobusem. A teď s ní přišel zpátky.

Uááááá. My se ho snad nezbavíme.

Kamarádka mi "dobře" radí, abychom si vzaly Bedřicha domů. Ne ona, ale my! Ona nemůže, mají doma psa. My máme fenku, tak můžem. To je voda přesně na dcerčin mlýn. Asi je obě seřežu...

Druhý den zkusmo píšu babičce SMS, že si asi přivezeme psa. Obratem volá, ať se ani neopovažujeme (bydlíme u rodičů :)

Tak a dost. To se musí řešit.

Vzpomněly jsme si na kamaráda, co je hasič v Liberci. Ten nám dal číslo na liberecký útulek. Tam ho nechtějí, že to musíme řešit přes starostu obce, kde jsme ho našly. Chyba byla, že jsem té útulkové paní neřekla, že jsme ho našly v Liberci. Navrhuju jí tedy, ať napíše, že jsme ho našly v Liberci a že ho tam dovezem. Ani náhodou. Tak té "hodné" paní navrhuju, že ho naložíme a vypustíme v Liberci na náměstí a že se k nim stejně dostane.

"No to je dobrý, to byste se o něj snad měly postarat, když jste ho našly, ne?" rozčílí se ta dobrá duše a já se zmůžu jen na "prosim???" a následné zavěšení telefonu.

Jdeme se psem na úřad.

Chceme mluvit se starostou, který tu zrovna není.

Tak znovu úřednicím vysvětlujeme situaci.

Nakonec si ho na úřadě nechávají s tím, že zkusí najít majitele či nového pána, v nejhorším případě že zařídí ten útulek.

Zbaběle se nejdeme ani zeptat, jak to dopadlo. Ale Bedřich už se v následujících dnech neobjevil, takže na ulici se asi nevrátil.