O maminkách na mateřské a jídle

Nikdy jsem si nemyslela, že jídlo je pro matky na mateřské tak ožehavé téma. Nemyslím jen vaření. Myslím i jídlo jako potravu. Jako zdroj živin, energie a chutí, zkrátka myslím jídlo jako něco dobrého do pusy. Nebo aspoň něco do pusy.

Jako matka s prvním miminkem, tedy matka novopečená, ještě naivní a světa matek na mateřské neznalá, jsem se domnívala, jak budu doma v nadmíře volného času, kdy miminko spinká, vyvařovat nejrůznější speciality a dobroty pro sebe a věčně hladového manžela. Nakoupila jsem si kuchařky, poctivě vystříhávala z časopisů všechny zajímavé recepty a k Vánocům jsem dostala knihu Polévkář, kde jsou samé speciální polévky, jejichž průměrná příprava zabere tak něco kolem půl dne. Přišlo mi to ideální. Na mateřské se naučím vařit jako šéfkuchař z Grandu.

Neuběhlo ani celé šestinedělí a byla jsem vyléčená. Nejen, že manžel bude od nynějška na studených večeřích, ale já budu bez oběda! V tom kolotoči převlékání, kojení, tišení, koupání, kolébání a houpání na nějaké vyvařování nezbyl čas. V poledne jsem vybíhala ven s kočárkem a tatrankou v kapse (v tom lepším případě), v horším jsem z kapsy vylovila jen posmrkaný kapesník. Ano, naštěstí jsme bydleli ve městě. Ve městě, kde jsou obchody překypující potravinami. Ale….

Zastavit kočár, vběhnout do obchodu, vybrat krmi, zaplatit a vyřítit se ven muselo trvat cca 10 vteřin, jinak malá poznala, že se kočár přestal houpat a probudila se. Probudit se znamenalo neutišitelný řev. Ano, mohla jsem si tedy koupit křupavý rohlíček nebo voňavý koláček, ale jen pokud v prodejně zrovna nikdo nebyl, já měla sumu akorát (žádné vracení, to se trestá pláčem) a prodavačka byla jako rychlý šíp. Tato konstelace nastala ovšem málokdy a tak nezbývalo než nasát voňavý vzduch, setřít sliny a jít houpat kočárem dál. A doufat, že se to možná časem zlepší.

Ono „časem“ znamenalo půlrok, protože od 6 měsíců se dávají miminkům příkrmy. Hurá, první teplé jídlo po půl roce! No, teplé jídlo. Teplá mrkev a ještě k tomu bez chuti. Zato jí po malé zůstávalo dost. Časem i brokolice. Chutnala jak bláto. Začala má druhá životní etapa – matky „dojídače zbytků“. Hlady šilhajíc snědla jsem všechno, co po dítěti zbylo – rozňahňanou zeleninu, časem i zbytky jogurtů, přesnídávek, políveček, obilných kaší mléčných i nemléčných, Lipánků (u těch jsem si obzvlášť přála, aby trochu zbylo, ale ty just děti snědí do mrtě), piškotů, rohlíků a extrudovaných chlebíčků a křupek, banánů a jablíček.

Protože mám nyní děti tři, trvá tato etapa „dojížděče“ už několik let, propracovala jsem se tedy k dojídání skvěle chutnajících, osolených i omaštěných jídel. A právě proto, že mám děti tři, je množství zbytků dostačující k nasycení dospělé osoby. Ráno dojím 5 jogurtů či Lipánků, ze stolu seberu misku kukuřičných lupínků (kdybych sbírala i ze země, byly by to misky dvě), k svačině mám slupky ze tří až čtyř jablek nebo kuličky vína, u nichž prosvítá, že mají pecky, k obědu zbytky tří políveček (vrchovaté) a tří talířků se zbylými knedlíky, omáčkou a masem (jednu rozmixovanou), k odpolední svačině několik nakousnutých kousků koláče domácí výroby z celozrnné mouky s ovocem, k večeři patky chlebů či rohlíků mazaných máslem se šunkou navrch. Nestrádám. Jen s podivem nezůstávají žádné zbytky čokolády, řezů a perníků s polevou. Rovněž lentilka z Kostíků by se musela hledat pod stolečkem s lupou. Už jsem si skoro odvykla jíst příborem a nevím, jaký rozměr má dospělácký (normální) talíř.

Přemýšlím, kdy má etapa „dojížděčky“ skončí. Nebude to pro mě velký šok? Zmínila jsem se o tom kamarádovi, otci již odrostlejších dětí. „No jo, pamatuju si to jako dneska,“ zavzpomínal, „Když jsme brávali děti na oslavu jejich narozenin do restaurace, daly si jídlo jenom ony a já pak čekal, co zbyde. Najedl jsem se vždycky pořádně. To víš, naše holky do toho párkrát rejply a už nemohly. Ale jednou, to bylo Míše tuším 12. Dala si pečeného pstruha s hranolkama, no, mně se sbíhaly sliny, už jsem se těšil, kdy odloží příbor a já se na to vrhnu a představ si, ona pořád jedla, jedla a jedla. Až mě probral číšník, co odnášel talíř s pár kostičkama. A já tam zůstal sedět, celej paf a úplně hladovej. To bylo datum, od kterého jsem si začal dávat v restauracích jídlo jako normální slušnej člověk. Takže neboj, za 12 let to skončí.“

Našemu nejmenšímu je rok, takže už jen 11 let, tak to jsem ráda. Vlastně si to ani neumím představit, ale trochu si to maluju v jednom růžovém snu. Vznáším se upravená a čistě oděná (ne v upatlaném tričku od banánku s jablíčkem) mezi stoly vkusně zařízené podnikové jídelny. Paní kuchařka mi nandavá vrchovatou porci jídla, které jsem nemusela vařit já (jak úžasný pocit), na velký dospělácký talíř. Beru si vidličku a nůž. Pomalu krájím, vkládám sousta do úst, pomalu žvýkám, nikdo po mně nechce ani přidat, ani utřít pusu, nikdo nic nevylil, nepokydal, nikdo mně nevolá do koupelny pustit vodu ani na záchod utřít zadeček. Nikdo se nehádá. Jsem tam jen já a mé jídlo. Dojídám. Odnáším talíř, který bude mýt někdo jiný (to jsem si celý život přála). S nadšením oznamuji zaměstnavateli, že bych klidně pracovala jen za stravenky.

Ale musím se vrátit do reality svých dnů. Dál budu vést s maminkami nekonečné hovory na pískovišti na téma, které kukuřičné křupky jsou lepší, jak propašovat čočku dítěti do polévky, který jogurt má méně barviv a ustaraně se ptát maminky buclatého kloučka v modré bundičce: „A on vám nepapá?“ a hladově u toho pošilhávat po jeho nedojedeném Pribináčku. Vždyť láska, jak se říká, prochází žaludkem. A to my, maminky na mateřské, víme nejlíp.

A jestli jste z mého líčení nabyli dojem, že musím být štíhlá jako proutek, moc mě to mrzí, ale mýlíte se. Mrzí mě to ne kvůli vám, ale kvůli sobě, protože bych proutkem chtěla být. Mám nadváhu, ale to jen proto, že když večer konečně usnou všechny děti, vrhám se jak hladový ohař na vše, co je k jídlu, a hltám to tak rychle, že toho do mě napadá dvakrát víc než by se patřilo, to asi z obavy, že se musím stihnout najíst, než se drahé děti vzbudí. A když na mě udeříte, přiznám se dokonce, že ve mně občas zmizí tabulka čokolády (to k tomu silnému kafi, co si vařím), abych tu mateřskou, když ne ve zdraví, tak aspoň přežila.