S dětmi si můžete povídat úplně o čemkoli. Znovu jsem si ověřila, že vedle dětských průpovídek jsou fakta a vůbec celá věda pěkná suchařina…
Co víš o tom, jak na svět přicházejí děti?
Matyáš: Zatím vím málo. Je důležitá mamka i taťka - ten totiž rozhoduje o jménu.
Nikolka: Narodí se. Vylíhnou se z břicha maminky.
Míša: Jo, miminko se narodí z bříška maminky.
Kryštof: Děti se vyvinou z vajíčka. Je důležitej i tatínek, ale k tomu, aby vzniklo dítě, táta být nemusí.
Zorka: Narodí se z maminky a po odstřižení pupeční šňůry jim vznikne pupík.
Takže vy všichni jste byli u mámy v bříšku?
(Děti souhlasí.)
Jak dlouho jste tam byli?
Nikolka: Dlouho - asi 9 dní.
Matyáš: Jen krátce, 9 měsíců.
A jak jste se tam dostali?
Míša: Máma s tátou si dali pusu a ta lžička s vlnovkou přeskočila k mámě do vajíčka a tak jsem vznikla já.
Matyáš: Prostě jsem vyrostl z vajíčka.
Zorka: V tom vajíčku je divnej kousek kůže a z toho se začlo dělat miminko. Je větší a větší, a když už se tam jentaktak vejde, mámu to pak už tlačí.
Jak velké je vlastně to vajíčko?
Nikolka: Asi takhle (rozpaží rukama).
Matyáš: Asi takhle (ruce má asi dvacet centimetrů od sebe).
Takže asi jako míč?
(Děti pokyvují hlavami.)
A líbilo se vám v bříšku?
Kryštof: Když já už si to nepamatuju, ještě se mi stavělo tělo. Nebyl jsem celej úplně vyvinutej.
Nikolka: Ne, protože jsem měla zavřený oči.
Zorka: Myslím, že mně se tam líbilo. Myslím, že každýmu miminku se v bříšku líbí.
Může čekat miminko i muž?
Míša: Ne! Ten tam nemá to vajíčko!
Kryštof: Může! Viděl jsem to ve zprávách!
Nikolka: Mezi mužem a ženou ale musí být nejdřív svatba.
Míša: Jo. Táta musí být mámy manžel. Já si vezmu Vítka Šerého.
Nikolka: Já taky. (zrůžoví a rozzáří se)
To bude mít dvě ženy?
Míša s Nikolkou: Jo, protože ho obě milujeme.
Jak se to pozná?
Nikolka: Podle pusinek.
Matyáš (obrátí se k Zorce): Já s tebou budu mít svatby dvě, jednu teď a jednu až budeme dospělí. (chňapne ji do náruče)
Zorka: Teprve svatbou začnou být lidi manželé.
Napadá vás, z čeho v bříšku miminko žije, co tam jí?
Zorka: Žije z potravin, který jí ten těhotný člověk.
Míša: Co nechce, tak pošle zpátky.
Zorka: Neee, z toho jsou pak hovínka. (holky se rozřehtají, kluky to nerozhází)
Jak jste se dostali z bříška ven?
Matyáš: Vylezl jsem sám.
Kryštof: Přes zadek. Vytáhli mě ze zadečku.
Nikolka: Maminka mě porodila.
Míša: Pipinkou. Nejdřív jsem vystrčila hlavičku, pak ramínka a celé ručičky, pak tělíčko a nakonec nožičky.
Zorka: Může to i bolet. Takhle… (lehne si na záda, pokrčí nohy, bradu na hrudník a zrudne ve tváři)
Kde maminky obvykle rodí?
(Všichni respondenti jsou dobře informovaní a shodují se, že se rodí obvykle v porodnici. Možné je to prý i doma).
Když se miminko narodí, umí chodit a mluvit?
Míša: Jo!!!
Nikolka: Ne, jenom ležet a dělat "ňa ňa".
Kryštof: Chodit a mluvit umí až za několik měsíců. Umí jíst. Ale rodiče ho musí krmit.
Zorka: Umí brečet.
Jak se pozná, jestli se narodila holčička, nebo chlapeček?
Nikolka: Pan doktor nebo paní doktorka to řeknou.
A liší se od sebe miminka nějak?
Nikolka: Jo, liší. Některý můžou mít vlásky a některý je nemají. Moje teta bude mít brzo chlapečka. Poznal to pan doktor - má zrcátko, kterým vidí pod kůži.
Matyáš: Že holka má dlouhý vlasy a kluk ne.
Míša: To se musí nejdřív tatínek podívat, jestli má miminko pipinku nebo pindíka. Když má pindíka, je to kluk, a když má pipinku, tak je to holčička jako já. Muž to pozná hned, protože se na porod kouká.
Zorka: Podle bimbáska a pipinky.
Kryštof: Holčička nemá pindík. A během těhotenství se to dá poznat přes rentgen.
Takže víme, jak děti přicházejí na svět… A co si myslíte o tom, jak se vůbec na svět dostali lidi? Kde jsme se tu všichni vzali?
Nikolka: Přiletěli.
Kryštof: A odkud? Na Marsu přece není život.
Zorka: Někteří lidé si myslí, že první lidi se narodili z opic.
Míša: Z orangutana.
Kryštof: První lidi se vyvinuli z obojživelníků.
Zorka: A z čeho se vyvinulo to první zvíře?
Kryštof: To už přesně nevím.
Zorka: Toho, ehmmm, Mauglího vychovávali vlci, tak proč by nás nemohly vychovávat opice?
Nikolka: Já jsem teda nebyla opice!
Míša: Tfuj, já taky ne! To bylo v pravěku. (zasněně) Když vznikala Země, tak nebylo nic.
Nikolka: A když nebyly auta, tak byli koně.
Zorka: Ale draci už jsou dávno zabitý!
Míša: Jo, i všichni dinosauři vymřeli.
Nikolka: Protože měli sebevraždu.
Zorka: Ne, normálně zestárli a umřeli.
Kryštof: Vědci si myslí, že to bylo proto, že se nějak výrazně změnilo klima.
Co to je klima?
(Děti se na sebe podívají, vyprsknou smíchy - a šlus. Konec diskuse.)
Najdou se ještě dnes rodiče, kteří se domnívají, že musí svoje děti chránit před "holou pravdou", a úzkostlivě tají vše, co se týká sexuality? Snad ne. Děti přihlížejí kojení, koupou se společně s rodiči apod. Berou jako samozřejmost, že pohlavní znaky mámy a táty, holky a kluka se liší.
Jak a kdy ale dětem sdělit fakta týkající se rozmnožování a porodu? Kdy je ten správný čas a správný způsob?
Zeptali jsme se psychologa a psychoterapeuta PhDr. Adama Suchého, otce dvou dětí
Možná to bude znít málo hravě a vůči dětem poněkud stroze a přísně, ale v tomto případě opravdu nejsem pro metafory. Respektive aby bylo jasno: jsem pro metafory při rozhovoru a objasňování, protože např. slovo "soulož" asi nebude pro pětileté dítě tím pravým ořechovým, takže v tomto případě je jistě třeba mluvit spíše o tom, jak se maminka s tátou mají rádi a jak se spolu mazlí. Čápi a vrány ale již nejsou metaforou, to už je mystifikace, ne-li přímo lež. Když se vás dítě zeptá, kde se doma vzal chleba k večeři, taky mu neřeknete, že ho přinesla veverka, a že veverky nosí všechny chleby kromě těch celozrnných, protože ty pro změnu nosí ještěrky. To nám jen naše vlastní předsudky a tabu našeptávají, že některá témata jsou tzv. ožehavá a že je třeba si vymýšlet, protože děti by pravdu neunesly. Unesou, a mnohem lépe, než si my, dospělí, myslíme.
Zatím nic moc, protože se neptaly. Baruška má dva roky, a starší syn Štěpánek už sice bude mít pět, ale dosud se spokojil s tím, že si mohl pohladit maminčino bříško a zjistit, že z něj potom vyleze jeho sestřička, což se nakonec i stalo (je evidentní, že historka o čápech by ho v této fázi tak akorát zmátla). Připadá mi důležité mluvit o věcech tehdy, kdy o ně děti projeví zájem, a ne tehdy, když si zrovna usmyslíme my, rodičové. Na druhou stranu, zhruba do deseti let věku by děti měly vědět úplně všechno o početí, bezpečném sexu, antikoncepci atd., takže zase tolik času asi nemám. Až se tedy některé z mých dětí zeptá, budu mluvit srozumitelně a přijatelně pro jeho věk a chápání, ale budu mluvit pravdu.
Ano, odborníci skutečně doporučují, aby se dítě v těchto otázkách v podstatě plně orientovalo do deseti let věku. Jinak děti jsou na pravdu zralé vždy, jen se může stát, že pokud nějakou její část nechápou nebo na ni nejsou vývojově připraveny, jednoduše ji zapomenou nebo rovnou nevezmou v potaz. Proto například nehrozí, že by rodiče mohli svým ratolestem prozradit příliš brzy příliš mnoho informací. Mnozí rodiče se toho ale zbytečně obávají. Já jen doufám, že dnes už nepadají odpovědi typu "Na to máš dost času", nebo výtky "Nesahej si tam, to je bak!" Lidské tělo a jeho funkce jsou součástí našeho Já - a k Já patří i penisy a vagíny, ať se nám to líbí, nebo ne. Snažit se to oddělovat nebo mlžit zavání přinejmenším problémy v dospělosti.
Jsem pro pravé označování genitálií. To lze ale provést i bez ochuzení našeho slovníku, což by byla opravdu škoda. Děti samy přicházejí s různými pojmenováními, která jim buďto našeptá jejich vlastní fantazie, anebo jiné děti ve školce, na návštěvě, na ulici… Občas také něco zaslechnou v televizi nebo od dospělých, takže ve výsledku je pojmenování pro genitálie celá řada. Platí přitom, že dětem rozhodně jejich pojmenování nezakazujeme ani neshazujeme, ale na druhou stranu vždy můžeme nabízet alternativy: "Můžeš tomu klidně říkat bimbásek, a kdyby tě to zajímalo, tak dospělí tomu říkají penis." Výběr potom můžeme klidně nechat na dítěti, aniž bychom mu ochudili slovník. Problém totiž není ani tak v dětech, které mluví o bimbáscích a pipinkách, ale v dospělých, kteří se kvůli podobné výchově mnohdy ocitají v našich ordinacích, a když chtějí pohovořit o svém sexuálním životě, vypadá to zhruba takto: "No, já mám problémy s tím… no… dole… se spodkem… no, však víte." Nevíme, protože pán může stejně dobře hovořit o podvozku auta, vytopeném sklepu nebo o kartě, která mu ne a ne padnout.
Poslední fotky z emailového průvodce rodičovstvím.
Emailový průvodce rodičovstvím je zdarma pro všechny rodiče od početí do 6 let věku.
Těhotenství |
Dítě |
(C) 1999-2018 Rodina Online, všechna práva vyhrazena.
Publikační systém WebToDate.