Re: Z práce mám hrůzu

Když seš tak hrozně ve světě, tak bys měla znát tu krátkou story, co vypsal Daily Telegraph jako soutěž. Zadání: příběh o 50 slovech. Aby ty, co neumí anglicky, nebyly ochuzeny, tak ve volném překladu syn píše matce z internátu

College 1965

Milá mami,
je to tady hrozné. Ubytování nic moc, rektor si na mě zasedl, jídlo je hrozné. Mami, prosím, vem si mě domů.


Milý Davide,
to jsou nesmysly, hlavu vzhůru.
Líbá máma



Hometown 1995
Milý Davide,
je to tady příšerné, jídlo se nedá jíst, ošetřovatelky jsou hrozné, prosím, vem si mě domů.


Milá mami,
to jsou nesmysly, hlavu vzhůru.
Líbá David


-------------

Asi tak, tak ať se Ti to nestane.

Je mnoho na tom, jak se říká, že domovy důchodců jsou odplata dětí za jesle.
Dítě moc dobře pozná, jestli matka do práce chodí, protože se musí někde předvádět, hrát si na pozice, dokazovat si, že je někdo a má nějakou hodnotu a dítě je jen jako doplněk "co ještě nemám" nebo "mělo by se" nebo je to teď in anebo, jeslti finanční situace rodiny je doopravdy tak těžká, že nelze, aby matka byla doma (nevěřím, protože náklady se sníží a mnoho věcí doma prostě nepotřebujete), ale že sama trpí tím a nechce být bez dítěte.
Dítě, které je odkládáno brzo a hodně nemá - a to zcela nesprávně - problém být s kýmkoli, komu ho matka dá - již v několika měsících a matka se ještě chlubí, jak to má v poho. Ale pak se taky diví, když dítě by odcházelo s chůvou k ní domů, anebo když si nabije koleno a jde si ho nechat pofoukat k chůvě, ne k matce, když jsou tam obě. Citovou vazbu si vytvořilo totiž k ní - dáno věkem. A dítě má jednu osobu, na kterou se v raném věku fixuje.
Tytéž matky, které toto dělají, si v práci dokazují, kým ony nejsou, ale samy takto byly odkládány nebo tak s nima bylo zacházeno, že jsou jaksi navíc a zněmožňují mi jít na pracovní večeři, koncert, společenský večírek ap. Není nic špatného na nějaký jít, ale tady mám na mysli, že ta matka dává všemu přednost před dítětem. A to dítě pozná.
A pak se tíž matka bude divit, až její dítě jednou bude dávat přednost všemu před ní - až to jednou bude potřebovat.
To co tady píšeš je možné, záleží však také na tom, jak máme ty hranice nastavené, jak tu už někdo přede mnou psal. Já plně souhlasím s Vaal. Moje dítě je mi vším, má neskutečně větší hodnotu než cokoli, čeho mohu dosáhnout prostřednictvím chození do práce. Nejde totiž jen o to, jestli z těch dětí vyrostou tzv. normální lidi. Jde o to, aby to byli lidé s plným citovým rozvojem, rozumem a citem pro dobro. A nezlobte se na mě, ale dnes je celkem nulová šance narazit na aspoň rozumnou učitelku, natož jesle. Vždyť ty děti jsou TAK tvárné! A jen blázen se nechá připravit o první krůčky svého dítěte, jeho první slova, jeho objevování světa. Můžu u toho mít staré manšestráky a jíst chleba se sádlem, a bude nám líp, než když se budeme honit v lodičkách a kostýmku (za kteréžto věci dáme tu výplatu) a naše dítě bude formovat někdo jiný, a my se pak budeme divit, kde se vzal ten závislák, kuřák, gambler, asociál, sobec, hrubec. Nechci mít tuctové dítě, chci vychovat Člověka, někoho, kdo se nedá blbnout propagandami, ideami, umí používat rozum, má ruce k práci, umí pomáhat slabším, a taky se umí bránit, když je mu ubližováno, nelže, nekrade, nepodvádí, ale nenechá ze sebe dělat trotla, umí zpítvat a hrát a sportovat, chytat a třeba kuchat ryby dřív než psát (ještě ve školce), rozdělat oheň, poradit si v nouzi, vědět, co je opravdu důležité a kdy. Sotvakterá učitelka na to má, dnes jich ještě ubylo. Chtějí děti do stáda, poslušné, synchronizované, všechny stejné, kdo vybočuje, má problém, tedy přizpůsobivé, papouškovací. Nechci dítě do krabičky, ale pro život.
A taky si vzpomeňte, jak se za totáče závidělo těm, kdo měli maminku doma, protože měli malého sourozence. Bylo v tom daleko víc než že nemuseli do školní jídelny na oběd. A taky tito lidé mívají hodnotnější život - měřeno na kvalitě jejich mezilidských vztahů. Práce je způsobem, jak se udržujeme při životě. Vztahy jsou tím, co dává životu smysl.