Existují vyjímky

Tenhle článek mě vůbec nenadchl a můžu říct,že svým způsobem musím souhlasit.Abych ale byla upřímná,já sama jsem zdravotní sestra a tuhle ošklivou realitu jsem poznala na vlastní kůži.
Když jsem otěhotněla poprvé,chodila jsem ke staršímu gynekologovi,který neměl ani ultrazvuk.Potratila jsem v 5 týdnu aniž jsem to věděla,teprve silné krvácení mi ukázalo,jak je důležité,svěřit se odborníkovi.Následovala změna lékaře na lékařku ve středním věku(aby měla zkušenosti,ale měla i pochopení).Do měsíce jsem byla znovu těhotná a rovnou dvojčata.Přístup na jedničku,ale když jsem musela 3 měsíce před porodem si jít lehnout do nemocnice,hrůzou jsem jen brečela.Lékaři se ze začátku opravdu chovali,jako kdybych byla jen kus masa,taková líheň pro děti.Trvalo 2 měsíce,než pochopili,že i já mám pocity a nálady,pak však své chování změnili a nemohla bych říct ani slovo na jejich jednání.
Porod-a o ten tu vlastně běží.Když se většina z nás vyrovná se ztrátou důstojnosti a ženskosti,přijde pocit,že zrovna naše dítě si nezaslouží to samé.
Já jsem tedy nakonec rodila přirozeně(vyžádala jsem si to,vzhledem ke zdravotnímu stavu nás 3 to šlo) i když většina dvojčat se rodí císařem,dokončila jsem předporodní kurzy,které mě připravily na to co mě asi čeká a nakonec jsem se domluvila s porodní asistentkou,která tyto kurzy vedla,aby byla u mého porodu.Co k tomu říct?Bylo to skvělé,důstojné,radost pro mě i ostatní(porodní asistentka brečela radostí se mnou) a já jsem si odnesla ten nejkrásnější pocit z toho,že moje děti nebyly kus masa,ale velký zázrak,za který jsem i maličko zodpovědná já.
Takže..né každá nemocnice je špatná,chce to důvěru,hledat informace,osobní návštěvu na porodních sálech a hlavně...důvěru sama v sebe.