Hrůza z doktorů a porod, jak se to rýmuje?

Mám z doktorů strach. Ne po stránce kvality jejich péče, ale jejich přístupu ke mně… Možná jsem přecitlivělá, co se týče zacházení se mnou jako s rovnoprávným, svéprávným a inteligentním člověkem, možná mám již od školy problém s "autoritami" (jak se rádi označují nesnesitelní kantoři, doktoři, úředníci a jim podobní), ale mám na jaře rodit! Jestli to půjde jako doteď, porodím a rovnou mě odvezou - buď do blázince, nebo za vraždu.

To bylo tak:

Abychom s partnerem mohli mít někdy děti, bral na svou nemoc před několika lety opravdu silné a nepřátelské léky. Já v tu dobu pro jistotu jedla antikoncepci. Přesto jsem otěhotněla (někdo tím procentem nespolehlivosti prostě být musí) a gynekoložka mě seřvala za nezodpovědnost. To se nemělo stát, dítě musí pryč! Dobrá, nerada, ale chápu, tohle dítě nemá šanci na život, radši tedy ať ho potratím v 5. týdnu, než ve 4. měsíci.

První šok pro mě nastal, když jsem v určený den a hodinu byla v doporučené nemocnici v Praze, odkud jsem, nahnána spolu s 9 jinými různě starými ženami do pokoje, ať se převlékneme do košil, županů a bačkor. Odtud jsme byly "civilkářem" vyvedeny na úzkou chodbu a postaveny ke zdi do fronty. Naproti nám seděly pacientky, těhotné i jen tak na gynekologii, jejich manželé, matky, děti, v kabátech a botách… Mezi námi málo místa, kdo šel kolem, prodíral se. A my tam čekaly, až si nás po 20 minutách jednu po druhé zavolají.

Druhý šok byl, když se na mě na sálku vrhl doktor, anesteziolog, všude samý mužský, pode mnou kýbl s krví a zbytky po předešlých zákrocích - a navíc z vedlejších dveří napochodovalo 12 studentů na stáž! Jenže to už jsem usínala, takže na remcání nebyl čas.

A probuzení z narkózy - "civilkář" zrovna přivážel poslední z nás a já viděla, jak ji z lehátka přehodil (náš řezník zachází s půlkami krav lépe) na postel, roztáhl nohy, vložku zarazil snad až do krku, nohy sešťouchl k sobě a přehodil peřinou. Děs! Do téhle nemocnice a ke gynekoložce, která mi ji srdečne doporučila, už nikdy!

Před rokem jsem znovu otěhotněla. Ta radost, tentokrát to bylo všechno v pořádku, u svého nového báječného gynekologa jsem absolvovala UV, byla jsem objednána za 3 týdny na další prohlídku s tím, že to krásně vyjde, protože se akorát vrátí z dovolené. Chyba lávky. Přesně v tom jediném týdnu, kdy byl můj dr. pryč, jsem začala trošku krvácet. A protože záskok za sebe neměl, mně bylo špatně a na nějaké dlouhé pojezdy po Praze jsem nebyla zvědavá, dopravila jsem se opět do výše zmíněné nemocnice - no co, uplynulo několik let, tak snad to bude lepší. Lepší? Hrozné! Běhám sem tam, příjem tady, ultrazvuk v jiném patře, všude čekám 20-30 minut, než někdo dorazí. V neděli, kdy jsem začala špinit, mě prohlédl dr. Jakýsi (tipuju 28-30 let), těhotenství pochválil, jak se vyvíjí a uklidnil mě, že to je nějaký dozvuk menstruace (8. týden).

V úterý, silněji krvácím, tam jdu znovu. Prohlédl mě dr. Jiný (cca 60 let), pochválil, jak tluče srdce, hmm, krvácení je divné, píchneme dvě injekce na podporu těhotenství a ležte!

Čtvrtek, teče ze mě jak z kohoutku a píchá mě v podbřišku. Dr. Nějaký se mrkne, všechno OK. Jak OK? Krvácím už týden a mám křeče v břiše! Odmítám se zvednout z vyšetřovacího lehátka, zavolá tedy kolegu Chytřejšího a ještě kolegu Milejšího. Čekám skoro hodinu, pak na mě mrknou, zachmuří se a prohlásí, že už minimálně 14 dní se plod nevyvíjí a děloha se mi odlučuje.

Musíte OKAMŽITĚ na kyretáž, jinak taky můžete vykrvácet!

Tady u vás? Nikdy!

Musíte, my vás nepustíme.

Ani náhodou, jak vám mám věřit. Jak je možné, že do včera bylo všechno dobrý?

No to víte, kolega z neděle byl mladý a nezkušený, kolega z úterý starý a neodhadl to…

Naštěstí jako součást příjemné péče svého gynekologa mám i mobil na jeho sestřičku, ta mi doporučí kliniku, na které můj dr. provádí zákroky, zavolá tam, vezmou mě přednostně, skáčou kolem mě, utěšují mě, když brečím jako krokodýl, takový šok - doteď se plod vyvíjel a najednou je 14 dní mrtvý! Sestry mě po "malé" narkóze probudí, doprovodí mě na postel, sama se uložím a vezmu si vložku, jedna u mě sedí a hladí mě… Jak nesrovnatelné. Jenže tam rodit nemůžu, jsou zařízeni jen na malé zákroky.

Jsem opět těhotná, vše v pořádku, děkuji: Jenom ty naše nemocnice mi dělají starosti. Při mé klice zase natrefím na dr. Nelidu a sestru Nabubřelou… Jak se obrnit?

A aby to nevypadalo, že jsem zaujatá po dvou špatných zkušenostech, přidám další a z jiného soudku.

To jsme takhle v jednou v létě byli s přítelem na dovolené na samotě v lese, 20 km od města s nemocnicí a nedaleko koupaliště, které mě posléze do té nemocnice dostalo. Lépe řečeno dostal mě tam metrákový pán, který skočil z můstku rovnou mně do obličeje a rozdrtil mi nos na placičku ukazující vpravo.

V nemocnici mi nejdříve udělali velkou radost, protože pochopili, že v plavkách nemám ani občanku ani průkazku pojištěnce, a tak nakonec uvěřili, že své jméno a rodné číslo znám a můžu jim ho nadiktovat.

Poté se mě ujal doktor, který mi sice nos spravil báječně, mám ho stejný jako dřív, ale: Píchnu ti Dolzin. Ne, já jsem na Dolzin alergická, strašně mě rozklepe. Šup, a mám ho. Pak si mě posadil ke zdi na vysokou stoličku bez opěradla, do jedné ruky vrazil misku na krev (tu si drž pod bradou, ať to tu nezaprasíš), do druhé tácek s nástroji (seď rovně a netřes s tím, chceš abych to dělal hodinu?) To rozhodně nechci, takže se snažím držet, ale zkuste sebou necukat, když vám někdo mezi očima láme kleštičkama kosti - ty příšerně praskají - a posunuje je sem a tam. A zkuste spolupracovat s někým, kdo na vás kouká s nezakrývaným opovržením a vy na něj s rychle rostoucí nenávistí.

Když mi pak nos vycpával metrem obvazu napuštěného dezinfekcí a tvaroval, začala jsem brečet, na což reagoval nevrlým neřvi fracku!

A jako vrchol oznámil mému příteli, že tu musím zůstat přes noc kvůli lehkému otřesu mozku a že mě propustí druhý den po 14. hodině, zatímco mě pak vyhodil hned ráno po vizitě. A protože jsem neměla nic než plavky a tričko, bez mobilu, peněz a bez nejmenšího tušení, kde to vlastně přesně sem, čekala jsem se sádrovým "T" na obličeji 5 hodin na zídce před vstupem do nemocnice, než si mě přítel vyzvedne.

Jiný kraj, nemocnice, zima. Na sjezdovce strašne lidí a místo sněhu led. V nejprudším místě toho na ledovce nejde moc dělat, jenom klouzat opatrně dolů, a přesto jsme se srazili s dalším účastníkem zimních radovánek. Jak jsme padali, nějak jsme se zamotali a já skončila na zádech s rukama pod sebou a lyžařem na sobě. On vstal, oprášil se a odjel. Já se rozeřvala, posadila se a pokusila se dát ruce před sebe. Taková bolest! Můj partner jel přede mnou, což znamená, že na mě bude čekat dole. A než začne být netrpělivý a dojde mu, že je něco špatně, než vystojí tu příšernou frontu na lanovku, budu tu sedět hodinu. Tady pomoc holka nehledej! A někdo z projíždějících? Hm, po deseti minutách přestávám doufat ve slitování, pravou - pouze přeraženou - rukou rozepínám vázání, zvedám se a jdu pomaličku dolů. Levá - vřetenovitě roztříštěná - ruka bolí při každém mrknutí a mně mezi slzami nezbývá něž si gratulovat, že dneska jsem si nevzala lyže, ale snowboard a v těch botech se mi jde skutečně mnohem líp, než by to šlo v lyžákách. O hůlkách a těžkých lyžích ani nemluvě.

Dole nasedáme do auta, jedeme do nemocnice, pan doktor nemá evidentně radost. Spíš se tváří (a já toto jeho hledisko chápu), že by všechny raněné v čekárně nejradši postřílel! Jezděj na tom, lámou si končetiny a pak fňukaj!

No, z rentgenu vyčetl obě zlomená zápěstí, levé bude muset vytvarovat v narkóze. A opět začíná známý přístup. Zuj se! Jak, mám zlomené ruce (a na nohou snowboardové boty a na sobě několik vrstev oblečení, byla opravdu kosa). No přece tě nebudu zouvat já!

Vyšla jsem tedy ven, nechala se zout od přítele a v ponožkách šla po mokré a špinavé podlaze zpět.

Svleč se, musíš si před narkózou odskočit.

Tentokrát mě zachránila sestřička, která ze mě sloupala vrstvy a rozepla mi kalhoty. Ruku mi opět spravil báječně, přestože mě všichni varovali, že mi sroste a nikdy už zápěstím nehnu, díky němu to není pravda. Ale za to, že mi po probuzení odmítl dát nějaké léky proti bolesti (nejsem lékárna!) a my museli ujet dalších 50 km, než jsme našli jiné otevřené zdravotní středisko, kde mi Brufen dali (Silvestr a Nový rok), mu přeju, že jsem ho v narkóze při rovnání ruky tou druhou pěkně zmlátila. A co jsem na něj při tom řvala prý bylo slyšet až do čekárny. Přítel se podivoval, že podobná slovní spojení vůbec znám a umím používat.