Re: chybejici vysvetleni

Vrani,
já měla spinál, Denise jsem viděla hned, všechno probíhalo hladce....Nejsem z těch, kdo by se oháněl tím, jak je lepší rodit, už jsem to říkala, jsem spíš racionální člověk, dokonce ani přehnaně citlivá...
A přesto se ta euforie nedostavila vůbec, něco leželo vedle mě a já nevěděla, co k tomu vůbec něco cítím a cítila jsem se kvůli tomu provinile...)Záměrně jsem použila slovo TO, nekamenujte mě za to...)
Řekla jsem to hned manželovi i kamarádkám, neměla jsem z toho depresi, jen mě to trochu zaskočilo...Ani na okamžik jsem nelitovala, že jsem ho rodila císařem....Čekala jsem, že přijde ten pocit, co jsem měla u Davida, ale nic...(Teď ho samozřejmě miluju...)
Ty říkáš, že ten pocit byl u tebe srovnatelný, ale u mě prostě ne, co s tím nadělám??
Vůbec mi nejde o srovnání toho či onoho, jen o ponechání práva mít nějaký pocit a možnosti ho bez obav vyslovit, proč se za něj mám stydět, proč se za něj má stydět Blanka? Protože má být prostě ráda, že má zdravé dítě?
A já ti trochu závidím, že se ta euforie u tebe dostavila i u císaře, proč to u mě nemohlo být taky tak?
Já to tady rozebírám, ale ve skutečnosti mi věř, že se tím běžně vůbec nezaobírám, jen si prostě dovedu představit, že Blanka a další se takto mohly cítit....