Re: To znám...

Ahoj Markéto, mám velký vítr z nemocnic, personálu a já navíc i z jídla. Dopředu jsem se hrozila, že tam budu týden o hladu, protože ty blafy jíst nemůžu a manžel sadista mi určitě nic nepřinese :-) Slova cvičitelky v těhotenství o tom, že do poslední chvíle vydržet doma, odteklá voda nevadí, když začnou kontrakce, tak se jít ještě v klidu projít, nejlépe nakoupit nějaké laskominy do porodnice, aby byl člověk mezi lidma a neseděl doma v koutku s hrůzou v očích, jéžíši já rodím,... mi zněly jako balzám. Manžel v šoku, budil se hrůzou se sna, že mne do porodnice nedoveze, že budeme rodit v lepším případě na chodbě, v horším na křižovatce či někde v zácpě v centru Prahy. Těhotenství jsem měla překrásné, hned v počátku jsem se přehlásila od mé protivné gynekoložky k báječnému panu doktorovi,miminko v pořádku, doma milující manžel, těhotenské problémy jenom normální - nic výjimečného, nejkrásnější doba, kterou jsem kdy prožila. Miminku se moc nechtělo na svět, já jsem mu říkala, že mi to neva, jen ať tam je, aspoň mám přehled kde je a že je v pořádku :-) fakt idyla. V úterý jsme nastoupili do porodnice na vyvolání, pan doktor (rodil mne můj gynekolog) mi řekl, že mi píchnou provokačku a pošupajdím domu, protože to bude ještě nějakou chvilku trvat, ať klidně dojedu sama autem, že zvládnu i se zas tím autem vrátit. Dojela jsem, napíchli a najednou monitor hlásil propad tepu miminka - kráter jako Brno. Vyndali mi kanylu z žíly, dali něco na uklidnění kontrakcí a šoupli do postele v nemocnici. Stále ještě se prý nic moc neděje. Večer začli kontrakce znovu sami. O půlnoci mi mladinký doktor řekl, že jsem už otevřená na dva centimetry, ale rodit budu ráno, spíš dopoledne. Já z nadšení (bylo třináctý den po termínu) poslala SMSku "svému" doktorovi, že už nejsem jak nedobytná pevnost a že nakonec snad fakt rodit budeme. On mi okamžitě volal, ať si zbalím věci a jdu na porodní sál, říkala jsem mu, že jsem byla ujištěna, že rodit budeme ráno a že mám jít i spát a to taky jdu, protože je mi fajn, kontrakce nejsou nesnesitelné a nikam se mi nechce. Přijel za půl hodiny, šli jsme na porodní sál, tam mi píchl vodu a jeli jsme na operační - malej omotanou šňůru dvakrát kolem tělíčka, dvakrát kolem bříška, zkažená plodová voda, odlučování placenty. Prý kdybychom nebyli v porodnici, tak už bychom tam s největší pravděpodobností nedojeli - vykrvácení. Ještě rok nás honili po neurologiích, jestli Tomík nebude retardovaný z přidušení. Já vím, že jsme minimální procento, ve statistikách téměř nezaznamenatelné, na druhou stranu prý nejčastější příčina úmrtí (a že je jich asi pouze osm ročně - nula nula houby) matky. Holky já bych doma prostě nerodila. Zvažovali jsme jinou porodnici, protože Apolinář je proslulý svými "milými" sestřičkami, nakonec jsme tam šli kvůli "našemu" panu doktorovi a jsme šťastná, že jsme tam šli. Sestry i jídlo mi bylo fakt úplně ukradené. Teda je pravda, že pak už zase bylo vše v pořádku a jiné problémy jsme neměli, kluk je to nejhodnější miminko pod sluncem, takže sestřičkám a jejich přístupu k maminkám ohledně kojení a ostatních záležitostí, jsme nedali moc šancí k projevu. Ale porod doma? Nikdy,... fakt bych nikdy nečekala, že zrovna my, po tak bezproblémovém těhotenství (a i jinak jsem zdravá jako řípa) budeme mít takový problém.