Fakta a důkazy

abych řekla pravdu, nejsem typ, co lítá po nemocnici s notýskem a tužkou a zapisuje si jména těch, kdo jdou kolem.
Takže já ve skutečnosti žádné důkazy nemám.
Jediné, co můžu napsat - a taky jsem to už napsala - jsou obecné informace - nos mi dělali v Náchodě, pravděpodobně na chirurgii (ale možná to bylo nosní, bez mučení doznávám, že jsem měla otřes mozku a byla lehce dezorientovaná) před 9 lety. Ruce ve Vrchlabí na chirurgii, je to 7 let. Odporné potraty u Apolináře, ten první jsem přisuzovala přežívajícím zvykům z dřívějška, bylo to v roce 92, a přístup vloni už jsem nedokázala omluvit ničím. Protože těm doktorům to bylo úplně jedno. Bylo jim jedno, že jsem nervózní, že týden krvácím a oni nic nedělají protože to prý nic není. A navíc se cítili ukřivděni, když pátý přivolaný lékař konstatoval, že naopak to něco je - a sakra problematického - a já odmítla jít k nim na kyretáž, že si to zařídím jinde. Vyhrožovali (nevím jak to mám jinak nazvat, možná děsili mě) tvrzením, že vykrvácím, jakmile od nich udělám krok - musela jsem podepsat reverz.
Přiznávám, že jsem si v článku vymyslela údaje, a to tyto: dr. Jakýsi, dr. Jiný, dr. Nějaký a kolegové Chytřejší a Milejší. Jejich skutečná jména totiž prostě neznám. Počítám, že v pekle mi za to Mirka přiloží pět polínek pod kotel navíc:)))

No a s tím pobytem v nemocnici - nestěžuju si nikdy ani na personál, ani na jídlo, ani na spolubydlící - netvrdím, že mi to tam chutná, ale mám takovou zázračnou metodu - něco sním, neco si nechám donést z domova:))) Dokonce ani nezvoním celé noci na personál, abych se necítila sama a kupodivu očekávám, že o svoje dítě se budu starat já a ne sestry.

A Afrika. Rodit bych tam vážně nechtěla, stačilo mi, že jsem tam cestovala a následně s přítelem rok žila u jedné misie. Protože nejsem zas takový hazardér, jak mi je tu podsouváno, odmítla jsem se zúčastnit programu péče o nemocné AIDS a raději jsem učila v místní škole, což tam může kdokoliv, kdo absolvoval u nás aspoň půlku základky a umí anglicky. A to je TO, co mě osobně přijde smutné. My tam těm lidem pomáháme pomocí, která jim vlastně nepomůže, protože je jenom naučí spoléhat na milodary z charit, vtahujeme je rovnou do naší "civilizace", předáváme jim naše zlozvyky a spotřební styl života - a přitom jimi opovrhujeme - jako třeba Mirka. Možná by jí překvapilo, jak uklidňující moc má příchod šamana k nemocnému. Ne že by si tam někdo dělal iluze co se týče procenta úspěšnosti léčby - ale právě to umění navodit klid, důvěru, naději - celá rodina se seběhne, aby podpoovala nemocného při braní léků a seděla u něj při zaříkání. Mezilidské vztahy jsou na úplně jiné úrovni, než u nás. Na jednu stranu tam život nemá vlastně žádnou cenu, na druhou jsou všichni strasně soudržní. Zatímco u nás se ignorujeme, případně do sebe šijeme.