Re: Naše zdravotnictví

Tak mně někdy články na Rodině připadají jako zprávy na Nově. Doma říkáváme:"Přepni to na vraždy" a dávno víme, že svět není tak černočerný, jak se nám Zuna snaží dramaticky sdělit.A tak si myslím, že ani felčaři nejsou jen dobytek, naopak že 99% doktorů je normálních, ba dokonce slušných. Jenže ono asi není zajímavý, že jsem v roce 1986 narazila na doktory na dětském oddělení, kteří mi v tehdejší vězeňské atmosféře společnosti umožnili pobyt s malým na oddělení.(že mu zachránili život, pokládám taky za plus)nebo, že v roce 1991 můj manžílek usnul na dálnici a jihlavští chirurgové si mě doslova oblíbili, neboť mně věnovali zázemí(byla jsem z dálky a mohla jsem si u nich dát kafe a navštěvovat mimo návštěvy).To,že se o manžela dobře starali a navíc s nimi překonal dvě zástavy srdce, říkám jen tak mimochodem.Také jsem třikrát porodila, pravda v nuzotě plzeňské fakultní nemocnice, nicméně staniční sestra trpělivě zatahovala a roztahovala shrnovací dveře porodního boxu, aby mohli projít kolem prohlížeči porodního sálu a ostatní rodící páry, že kluk a holky byly v pohodě a na sálku byla legrace, pokládám skoro za samozřejmost.
Ale nechci to lakovat na růžovo. Je pravda, že svýho času mě jedna doktorka šíleně traumatizovala. Už to křestní jměno Evženie. Byla to dětská a dorostová lékařka, která mi tu omluvenku prostě nenapsala nikdy, koza jedna.

Takže, aniž bych pochybovala o tom, že se to v článku a v jiném článku, případně v dalším článku fakt stalo, myslím, že obava z doktorů je zbytečná.