Byli jsme na rodeu

Nepřátele amerického patriotismu by nevěřili svým očím: Vlálo tam nejmíň 40 amerických vlajek v jedné řadě. Třepotaly se o sto šest . Mezi nimi jedna veliká...

Trepotajici se vlajky v zapadajicim slunci.

Po tom, co nám vyložili historii všech vlajek, které kdy vlády nad Kalifornii a krásné dívky na koních je rozevlátě pronesly arénou (jestlipak víte, že mimo těch známých jako je anglická a mexická, byla také jedna ruská?), jsme všichni vzdali čest hvězdám a pruhům: Vlajka byla neuvěřitelné velikosti. Všichni v aréně vstali. Hráli nám k tomu píseň o praporu a pak přidali hymnu. Všichni zpívali a měli ruku na srdci.

Pak začalo rodeo... Asi nikomu kromě mne, to nepřipadalo nepatřičné, nebo legrační. A abych pravdu řekla, mně už taky tak moc ne, už si začínám zvykat...Každá země jiný mrav...V jedné chvíli mne to dokonce dojímalo. Neuvěřitelně krásné kalifornské nebe, třepotající se vlajky, kovbojové a bejci, dusot kopyt, vůně barbuque a já jsem tam někde mezi tím. Na rodeu. Vnímám se odděleně, jakoby shora. Připadám si, jako v takových těch snech, co víte, že je to sen, pořád čekáte, kdy se vzbudíte, ale on pořád trvá dál...

Rodeo bylo opravdu rodeo. Prý jedno z nejlepších, které je možné vidět. Snažila jsem si moc nepřipouštět, jak se to dělá, aby koně a bejčci tak divoce vyhazovali. (Pánové, pokud nejste kovbojové a nevíte to, nečtete dál): Bolestivě se jim přivážou k tělu kuličky, tedy pohlavní orgány. Strašně je to bolí a snaží se toho mučednického nástroje a nepohodlného jezdce zbavit. Když jezdec vydrží a přeskočí na jiného koně nebo je shozen, rychle zvířeti to bolestivé pouto uvolní.

Už jsou i ochránci zvířat, kteří se proti tomu snaží něco dělat, ale Amerika není Anglie.. . Žádní měkotové. Rodeo je pro Američany něco jako býčí zápasy pro ŠSpanely. Nedají si do toho mluvit. Je to záležitost téměř sakrální... Občas, co občas? Dost často, si na své přijdou i kovbojové. Jejich chůze značně zeširoka vám po shlédnutí rodea bude pochopitelnější, mohou zůstat i viset na koní za ruku či jinak.

Tohle je mistr sveta ve "vyhazovani ze sedla" za rok 1999 Billy Ertbauer. Na obrazku je dobre videt kudy presne vede remen, ktery privadi kone a byky k takovemu vyhazovani.

Zkrátka někdy jsem se raději nedívala. Ale jsou disciplíny, které jsou moc pěkné. A to jsou ty, kterých se zúčastňují, jak jinak , ženy. Rychlá jízda kolem barelů a koletivní nahánění telat. Každé družstvo musí za určitý čas vybrat ze stáda určitý počet označených telátek. Vlastně jakási ukázka práce kovbojů. Některá družstva byla rodinná i vicegenerační. V každé byla alespoň jedna žena. A byla radost je vidět, jak ovládají koně, jak se umí rychle dohodnout. Telata se ani "neskládala" na zem, jen naháněla do ohrady. Zdálo se mi, že je to také baví, vodit kovboje za nos.

Ocislovana telatka pripravena vyrazit...

Dali jsme si chili a popkorn, kovbojské kafe a jarrky (sušené maso), prodávalo se nejen hovězí, ale i krocani a pštrosí.

Přes to, že kowbojum házeli láhve Jack Daniels a pivo teklo proudem , zábava se tím nezdála být ovlivněna. Obecenstvo bylo objektivní, uznale a tleskalo i za snahu. V aréně padaly i politické vtipy ke složitosti volebního počítání, profesionalita klaunů mne až překvapila... Na rozloučenou se už hrály jen ŠŤASTNÉ CESTY (Happy trails to you)...Vydali jsme se na cestu domů přes hory za světla úplňku. Chyběl nám jen ten kůň...Ty, které jsme měli pod kapotou, nás sice donesli 150 mil domů rychleji, ale co je to platné, když jste právě přičuchli k romantice dálek, ohrad a stájí....

To je kralovna naseho rodea Brett Reeves. Byt kralovnou rodea nestaci byt jen krasna. Musi se take neco umet. A tak Brett nahanela telatka v moji nejoblibenejsi discipline. Spolu se svou maminkou, tatinkem, dedeckem a bratrem. Ano ctete dobre. Celorodinna akce. A vyhrali. Ukazala v "poli", ze si svuj titul zaslouzi.