Ještě jednou o čem, že ty vánoce vlastně jsou...

O tom, že strýček Karel Jana Buriana a mnozí kritici Ameriky nemají tak úplně pravdu a Zuzana má...

Nejvíc to ovšem bude o tom, jak jsme adoptovali celou rodinu.

Tedy ne jenom my, ale celá Clarissčina třída ve škole, a také všechny ostatní třídy. Musím k tomu ovšem mnohé vysvětlit.

Strýček Karel pane Jana Buriana prý kdysi z Ameriky zarýmoval:

"Víc mi o tom říci nemožno,
Duch a Dolar není totožno."

Dovolím si ho později popravit.

Díky všem mýtům a očekáváním o moci dolarů, o tom, jak lidé v Americe jsou si cizí atd. , kterými jsme byli krmeni hlavně za času totality, ale i dnes je mnozí Evropané (nejen Češi) dál pěstují a rozšiřují , je většina z nás překvapena, někdy až zaskočena, při bližším poznání Ameriky, neuvěřitelnou velkorysosti Američanů. Ochotou pomoci někomu i úplně cizímu dary (peněžními, krvi, výpomoci) práci, časem., který věnují. Projeví se při každé přírodní katastrofě (a je jich každý rok v Americe požehnaně. Od záplav a tornád až po požáry, o kterých jste na stránkách Rodiny četli), při útoku jako letošního září a také ve chvílích radostných jako jsou vánoce. A věřte mi, že nepřeháním ani trochu.

Ve sbírce ACH JO Roberta Fulghuma, jehož vyprávění mají i v Čechách moc rádi , je jedna, která začíná :"Cinkylinky, cinkylinky..." a vypráví o jeho vztahu k Armádě spásy: "Hoďte něco do kotlíku Ježíškovi!" je přeloženo do češtiny...Vypráví mimo jiné o tom, jak byli "dobrovolníci" se svým synem. Tihle dobrovolníci u nás v Americe zase cinkají. A jak o tom Fulghum píše, i tady někdy marně, ale to jen z americké perspektivy.

Každý, koho znám , poslal někam někomu svůj dar, někam pispel, nebo někde dobrovolně pomáhal, napekl cukroví, uvařil kafe nebo punč...

A celá naše třída adoptovala rodinu.

Je to celostátní program. Sociální úřady sestaví seznamy potřebných v obci , zjistí, co potřebují a rozdají seznamy organizacím, které jsou ochotny pomoci. Naše škola už po několik let "dostane přiděleno" tolik rodin, kolik je tříd a každá třída obrovskou krabici, kterou náplní dárky. Všechno je promyšleno. Děti jejichž jméno začíná písmenkem A-M dodají dárek pro dítě, rodiny od N-Z dodají dárek pro dospělé členy rodiny. Dárek nemusí být nic drahého, stačí za 5 dolarů. Má být zabalen a má na něm být napsáno pro koho je (otec rodiny, matka, chlapec nebo děvče a věk).

To je nase adoptivni rodina. Muzete na ni videt kolik deti maji, jakeho jsou veku, jakeho pohlavi a jak jsou velke atd.

Naše rodina měla číslo 52 a měla devět členů. Děti byly ve věku od 3 do 12 let. Aby mohly být darovány i praktické a smysluplné dárky, dostali jsem i výčet velikosti oděvů a bot.

Naše bedna se plnila nejdřív jen velmi pomalu. Máme ve třídě 20 děti, takže na každého člena rodiny by měly vyjít asi dva dárky, uvažovala jsem. Ale pak jsem se zeptala jedné z českých maminek, která má také dítě v našem školním obvodě, jestli také mají "adoptivní rodinu" a ona mi řekla, že ano. Ale oni něco takového nedělají, pomáhat takovým...

Zarazilo mě to. Myslím si totiž, že nejde tolik o to, kolik dáme a nakolik jsou takové rodiny opravdu potřebné, ale o to, že naučíme děti nejen brát, ale i dávat. Zamyslet se nad tím, že ne každý dostene pod stromečkem tolik dárků jako ony. A začala jsem si dělat starosti, zda se naše bedna naplní. Co když si víc lidí myslí to, co muž moji známé, že si za svou chudobu každý může sám, však takové názory znáte...

Ale bála jsem se zbytečně. Ve středu byla bedna plná. Pro každého člena rodiny byly nejmíň dva dárky, pro děti dokonce mnohem víc...

Jako třídní mamminka jsem musela přizvat k pomoci jednoho z tatínků, abychom ji dopravili na určené místo a tam jsme potkali ostatní třídní maminky a tatínky s mnoha dalšími bednami, bylo jich plně auditorium.

"Naše rodina" bude mít pod stromečkem pěknou nadílku. Nejvíc samozřejmě ta malá tříletá holčička... Bedna byla metr vysoká a dva metry dlouhá. Umíte si tu radost představit?

Já ano. Naše první vánoce v emigraci nám do Vídně přišly balíčky od přátel našich přátel z Anglie, z Ameriky. Věděli také jen, že máme tři malé děti a budeme mít první vánoce mimo domov. Ručně ušitou panenku pro Lejcinku mám ještě schovanou. A žádný kožíšek jsem neměla tolik řada jako ten,který dostala naše dcera ten první rok z rakouské charity...Stromeček jsme měli také darovany. Z lesa našich nových přátel...

Nas prvni darovany vanocni stromecek. Byl to "vysek" z lesa nasich pratel...Trosku ridky, trosku nasisato...ale nas...Svitil asi ze vsech, ktere jsme tu kdy meli nejvic....

O totožnostech dolarů mi není tak moc známo, ale že už mnohý k potěšení i zvelebení ducha přispěl si tvrdit troufám. A jaký už ten svět je, bez nich by to nešlo... Dolary totiž nejsou nic jiného, než úhrada za práci, směnná hodnota... a ne symbol špatnosti. V našem případě se změnily ve výchovný prostředek a radost zároveň...

Tak tedy o tom jsou pro mne vánoce. Dávat a potěšit čím nejvíc mohu. Je to ostatně i v tradicích českých. Jen jsme na ne trochu pozapomněeli. Jak se praví v jedné ze "svatých českých knih" : "...kdokoli přišel na Štědrý den a Boží hod, jíst a pít dostal do sytosti, a kdydy nikdo nepřišel, babička by byla šla hledat hosta na rozcestí..." (Babička , B. Němcová). Čím víc lidí se kolem rodinného vánoční stolu sejde, konkrétně i obrazně, tím jsou svátky svatkovatější. Tak mne to naučila moje maminka a tak to chci naučit i já své děti. U všech rodinných stolů žáčků naší zakladní školy AVIARA OAKS v Carlsbadu bude obrazně sedět nějaká další velká rodina.

Deti s kaprem v Mnichove. To byl nas posledni zivy kapr. A i toho Lejcinka vydyndala na prodavaci. Spravne se nesmeli zivi prodavat. Protoze neni zaruka, ze budou odborne "zavrazdeni" a to je trapeni zvirat....Zadnu dalsi rok se uz nam to nepodarilo...Tak jsme slevovali...az mame jen obalovanou morskou rybu....

A stejně jako Zuzana, se stále nestačím divit obětavosti a velkorysosti lidí kolem sebe. A nemyslete si, že jsou to samí boháči. Mnozí mají víc ducha či duše než dolarů, ale ještě přidají i úsměv...Naší sousedi přijdou za pár dní zazpívat koledy, projdou celým sídlištěm. Jen tak pro radost svou i všech...aby rozšířili vánoční sváteční náladu... Už se na ně s Clarisskou těšíme.