A lodě ze San Diega odplouvají...

Zmínila jsem se o tom, že záliv na jehož březích se San Diego rozkládá - San Diego Bay patří k nejkrásnějším a také nejlepším přírodním přístavům na pobřeží USA.

Na tehle turisticke mape je velmi dobre videt, jak velkou cast poloostrova CORONADO zabira namornictvo. Krizniky a letadlove lodi kotvi i v obou zalivech Shelter Islandu.

Je 12 mil dlouhý a 3 míle široký. Věděli to už španělští dobyvatelé Ameriky jako Cabrillo (od jehož pomníku můžete vidět celý přístav jako na dlani), i všichni jeho následovníci.

V době 2. světové války po zničení Pearl Harboru se San Diego stalo jednou z největších a nejdůležitějších námořních základen Ameriky.

Námořnictvo a námořní pěchota obsadili tenkrát jeden z nejkrásnějších poloostrovů v zálivu a zůstali tam dodnes. Často je můžete vidět trénovat vyloďování na pláži přímo před krásným hotelem Del Coronado.

V malebné zátoce kotví nejen obdivované historické plachetnice, zámořské parníky a rybářské lodě, ale i křižníky, ponorky a několik letadlových lodi. V mírové době mívají dny otevřených dveří a můžete je navštívit. Už jsme s Clarisskou byli na křižníku i na letadlové lodi.

Pravidelnou součástí lokálních zpravodajských televizních stanic jsou slzy loučení, když některá z lodi vyplouvá na svoji šestiměsíční misi a slzy radosti, když se dlouhých měsících vracejí synové a dcery, tátové od rodin a někdy i maminky námořnice. Reportéři rádi ukazují miminka, které jejich tátové ještě nikdy neviděli, nebo děti, které za tu dobu, co táta nebyl doma naučily běhat. Námořnický život není lehký ani v době míru.

V posledních měsících od účasti námořní pěchoty ve válce v Afganistánu se situace pro ne přiostřila. Stejně tak pro jejich rodiny. K pravidelným dlouhým odloučením se přidal stín smrti.

Měli jsme už v San Diegu a jeho okolí pohřby s vojenskými poctami, jak je znáte z filmu, kdy manželce nebo rodičům padlého vtisknou do ruky rituálně složenou vlajku...ale ty ruce stejně zůstanou prázdné...

Vím, že v Čechách a v celé Evropě panuje protiválečná nálada a mnozí se jen "z principu" nechtějí zamyslet nad těmi mladými rodinami, jejichž tátové nasazují životy i pro nás, ať si to přiznáváme nebo ne.

Jeste jeden obrazek z namornickeho zivota v San Diegu. Tenle delfin, ktereho Clarisska hladi neni chovancem proslaveneho Sea World v San Diegu, ale tak rikajic prislusnikem americkeho namornictva. Patri do vyzkumneho programu, ktery vam asi pripomene sci-fi filmy...vyuziti delfinu pro bojove ucely. Je to veteran, uz se zucastnil nekolika akci s vyhledavanim podvodnich min.

Hlavně pro ty rodiny se nic nezmění ani protesty ani opovržlivými řečmi. Jejich tátové jít prostě musí. Jdou. Je to jejich povolání. To, že se světová situace změnila uprostřed jejich služební doby, na kterou se zavázali, je může stát i život. Vědí to oni a vědí to i jejich rodiny.

V posledních týdnech vypluly že San Diega na cestu směrem do Perského zálivu dvě letadlové lodi a celá řada dalších doprovodných jejichž české pojmenování ani neznám...(nejsme holt námořnická velmoc).

A ač nemám ráda zbraně, jak víte, nemůžu se při pohledu na takovou loď ubránit mrazivému pocitu jakési děsivé krásy, když se pomalu, majestátně pohybuje směrem k otevřenému moři. Kolem celého obvodu lodi stojí jako krajkoví bílí námořníci s rukama za zády. Řady letadel, která na mohutném těle lodi vapadaji malinká, jsou také seřazena do jakoby vypleteného vzorků...

Je to celé plující město . Několik tisíc lidí.

Já nevím, jak vy, ale já se stále ještě divím, že letadla létají a lodě tak krásně majestátně plavou. Je to podívaná, která mne uchvacuje stejně tak jako mužské. Opravdu velkolepá ve smyslu technickém i estetickém...

Ale stačí se rozhlédnout kolem sebe a vím, že každý ten námořník, každý z 10 tisíc dnes a brzy jich bude 50 tisíc, tady někoho nechal, komu bude chybět, kdo se bude o něj bát, kdo bude čekat netrpělivě na každou zprávu.

Tím spíš, že tentokrát odplouvají a nikdo neví na jak dlouho a do čeho opravdu půjdou.

Proto si rodiny, které tady zůstávají vytvořily zvláštní službu vzájemné výpomoci, aby to lépe přestály. Nevědět je totiž to nejhorší, co čekající může potkat.

Jedna z hlavních organisátorek svépomocí osiřelých rodin Susan Hare vzpomíná, že ona sama byla vdaná 10 dní, když poprvé odveleli jejího muže na 286 dní. Neměla s tím žádnou zkušenost, nebyla z námořnické rodiny. Nevěděla, kam se obrátit, jak vyhledat ostatní opuštěné manželky, bylo ji hrozně. To byl jeden z důvodů, proč se s takovou vervou pustila do organizování programu NAVY FAMILY Ombudsman, který pomáhá udržovat kontakty rodin a námořníků ve službě. Aby už to žádná manželka nebo matka narukovaného námořníka nemusela zažít. Umožňují telefonická spojení, předávají informace z velitelského můstku rodinám atd.. Nejen manželky -i děti často velice těžce nesou nebezpečí spojené s povoláním jejich tatínka. I pro ne je vybudován celý systém pomoci laické i odborné. Tentokrát ji asi budou potřebovat víc než jindy. Nejistota spojená s jejich posláním to tentokrát nedělá rodinám lehčí.

Můžete jim se mnou popřát, aby až se budou vracet, na ně čekaly jen slzy radosti.