Tak jaké jste měli Velikonoce?

Napsala mi totiž moje šikovná, krásná a milá neteř Margitka ze Slovenska: "Já sa na tých šibačov nětěším. Dúfam, že to nebudě až také hrozné." Snad pro vás také nebylo...

A co děti? Vykoledovaly hodně vajíček? A i nějaká bílá, syrová od moudrých vesnických hospodyněk, které vědí, že nemůžete vařená jíst celý měsíc?

Moje velké děti jezdily vždycky na koledu k babičce do Mnichova Hradiště a přinášely několik kop vajíček. Bývávala mezi nimi syrová od Patočků a jiných zkušených hospodyněk, které měly slepice a viděly, kolik vařených vajec už děti mají. Přinášely v košíčku i čokolády a někdy i penízky.

Když jsem chodila na koledu já v pozdních 50.letech, vyhodil nás jednou jeden uvědomělý soused, novopečený majitel největší vily v okolí po Němcích (bylo to v České Lípě), že teď už nejsme v kapitalismu a nemusíme žebrat!

Naštěstí takových uvědomělých pokrytců bylo jen málo a jako "lidový zvyk" se koledování udrželo. Navíc ve většině míst chodí dnes na koledu i holčičky.

Já v Americe stále šokuji své přítelkyně barbarským zvykem "šlehačky" a marně vysvětluji, že je to vlastně projev dvoření se a oblíbenosti, když k vám přijde hodně šlehačů...

Děti tu koledovat nechodí, ale na své si přijdou stejně. Zajíčkové se můžou přetrhnout v rozhazování vajíček na trávnících v parku, ve škole i doma a ještě někdy přinese i nějakou tu hračku, oblečení i větší dárek.

Jen v našem Carlsbadu chodil zajíček ve dvou parcích, Clarisska měla hledání vajíček ve škole a do naší zahrádky jsme pozvali víc než 10 kamarádů a kamarádek. S rodiči jsme popili a pojedli (stejne jako v Čechách je tradiční šunka, vajíčka a sýr, nebo taky skopové s mátovou omáčkou...já jsem ho pekla se zelím). Děti pro nás v tom krásném počasí připravily taneční a sportovní představení...

Měli jsme pro hosty i napečeno

Sportovní show

Holky se dělí o nasbíraná vajíčka

Ale to nejvetší překvapení nás čekalo v neděli odpoledne.

Každou něděli odpoledne, když je pěkně, chodíme hrát volejbal. Československá parta opepřená několika americkými manžely, mexickými manželkami atd. hraje jako o život. Na vedlejším trávníku často trénují mistři nohejbalu, sportu, který v Americe provozují jen sportovci z bývalé střední a východní Evropy. O držení amerického titulu se střídají Češi , Slováci a Rumuni. Rumuni urvali letošní titul, mistrovství se hrálo právě na tomhle trávníku před pár týdny.

Tentokrát jsme plánovali hledání vajíček pro československé děti a nějaké hry. Jana přinesla tři kopy vařených vajíček, nějaká z umělé hmoty s bonbonky uvnitř. A měli jsme se také rozloučit s Janou a s její rodinou.

Už jsem vám o Janě psala, jak s Markétou organizují dětská odpoledne, mikulášské nadílky, pouštění draků, stavení pískových hradů a jiné zábavy pro děti i dospělé. Teď se nám Jana odstěhuje do Oregonu. A budou mít takovou duši na sever od nás.

Nám tady bude chybět. Ona i její šikovní kluci, její housličky a kuchařské umění, organizátorské schopnosti, výborné nápady a její zpěv a smích. Bylo jasné, že u večerního ohně zapějeme, ale také uroníme hromadu slziček.

Ale odpoledne dopadlo úplně jinak. Jana měla v kapse překvapení. Celou partu juchalek a výskálků (jak jim říká Clarisska) tanečnic a tanečníků ze Slovenska. Spadli nám z nebe, říkala Jana. Soubor LIPTOV je tady v jižní Kalifornii na turné a protože byli nedaleko a věděli, že se sejde hodně krajanů, přišli a zazpívali i zatancovali nám na trávníku na Prázdninovém ostrově (Vacation Island). Tleskala jim víc než stovka nadšených českých i slovenských příznivců. Ani jsem nedvěděla, že jich tolik kolem San Diega žije.

Sukničky jen vlají

Juchali pěkně. Clarissku nezklamali...

Umíte si představit velikonočnější Velikonoce, než odpoledne ozdobené krojovanými dívčinami a hochy jako topoly, kteří dupou čižmičkami na zelené travičce a vykrúcajů až sukničky jen vlajou?

Tak takové to bylo odpoledne.

Počasí jim i nám přálo a tak jsme měli opravdu potěšení. Samozřejmě, že nezůstalo jen u českých a slovenských diváků...

Tanečníci skončili až když sluníčko začalo zacházet a byl čas se přesunout k ohni.

Tam převzali muzikantské žezlo všichni kamarádi, kteří tu s Janou za ty roky mnohou píseň zahráli: Od lidovek k trampským písničkám, americkému folku a dokonce i repertoáru irskému, který je tak blízký Janině duši, a jak ona říká, jí teprve ukázal, co se s houslemi dá dělat...(však ona to věděla dávno, ale ta strhující muzika - to má Jana ráda).

U nás v pondělí volno není a děti musely ráno do školy, tak jsme nezůstali ani do ohňostroje v Sea World, který leží na Misionářské zátoce, ani až byla dopita poslední láhev. Museli jsme Janu naposledy obejmout a doufat, že se zase sejdeme - NĚKDY NĚKDE! A i s těmi juchalkami a výskálky. Na nějakém dalším vystoupení. Třeba tento týden v Los Angeles. Pokud tam žijete, nedejte si je ujít.