Pojď si se mnou povídat!

Život s malým dítětem přináší spoustu těšení. Těšíme se na první úsměv, na to, až se naše malé poprvé samo posadí, postaví, udělá první krůček, kdy se v jeho pusince zablýskne první zoubeček.

A první slůvka, těch se nemůžeme dočkat.

Aby se ale dítě naučilo, že slova s sebou nesou nějaký obsah, význam a myšlenku, musíme mu to sami zprostředkovat. S miminkem mluvíme už v našem bříšku a odmalinka, od prvního dne na něj promlouváme a říkáme mu, co je kolem něj a jak ho máme rádi. Díky tomu se dítě naučí rozlišit lidský hlas od jiných zvuků. A co víc, pochopí, že hlas s sebou nese sdělení, že mu něco důležitého říkáme.

Když se Lence a Jakubovi narodila první dcera Anička, pokračovali v tom, co dělali poslední měsíce před jejím narozením. Jen teď už pochopitelně věděli, s kým a na koho mluví. Ani, koukej, hafhaf. A dáme si mlíko. Houpu, houpu holčičku. Oba si chvílemi připadali malinko infantilně, ale příliš jim to nevadilo. I když Jakub se občas cítil divně, někdy ho totiž v práci napadaly věty, které by řekl Aničce, a kolegům jeho samomluva v podobě citoslovcí přišla hodně legrační.

První slůvko, tedy opravdové slůvko, nejen zdvojené slabiky jako mama či baba, přišlo, když byl Aničce skoro rok. Jakub ji ráno zvedl z postýlky a podal Lence, která ji ráno ještě kojila. Malá se usmála a zahlásila mlíko. Lenka byla mlíko i po několika měsících, kdy už malou nekojila, a do Aniččina slovníku přibyla spousta dalších slov.

Smysly rozvíjejí řeč

Logopedka Dana Kutálková tvrdí, že k tomu, aby se řeč malého dítěte dobře rozvíjela, musíme dítě sytit kvalitními smyslovými podněty. Tedy přesně tím, co Aničce dávali Lenka s Jakubem. Když miminko pohoupeme a svoje pohyby doplníme jednoduchou říkankou, časem se naučí spojit si pohyb se slovy, která slyší. Ostatně už starší, třeba desetiměsíční kojenec, nám často rozumí, chápe význam našich slov a dokáže na ně adekvátně reagovat. Oblíbené hříčky Udělej pápá nebo Ukaž, jak jsi veliký jsou toho jasným důkazem. Miminko, které ještě nemluví, můžeme na budoucí komunikaci připravit ještě tak, že mu budeme odpovídat na jeho broukání a jednoduché žvatlání. Díky tomu pochopí, že se lidé při rozhovoru střídají, že chvilku mluví ten a pak zase druhý.

Zkuste několik her, které rozvíjejí schopnost dítěte porozumět řeči:

Houpeme a kolébáme: Vezmeme miminko do náručí a pomalu ho pohupujeme ze strany na stranu. Rytmické houpání doplníme říkankou, třeba starou známou: „Houpy, houpy, kočka snědla kroupy…“

Hrajeme si na schovávanou: Nachystáme si šátek nebo látkovou plenu. Dřepneme si k postýlce nebo k podložce, na které dítě leží, tak, abychom oba měli obličej v jedné rovině. Schováme se za plenkou a voláme: „Kde jsem?“. Po chvilce vykoukneme a vybafneme, ale opatrně, abychom miminko nevylekali. Úplně malé dítě, které se teprve začíná usmívat, zareaguje nejspíše úsměvem, půlroční kojenec se často rozesměje a devítiměsíční dítě se časem taky začne „schovávat“.

Jak jsi veliký? Dítě, které už samo sedí, si posadíme na klín obličejem k sobě. Jemně ho pohupujeme a říkáme: „Jak jsi veliký?“ Zvedneme mu ručičky a radostně zvoláme: Tak jsi veliký!“ Dítě se časem naučí samo reagovat gestem a ukazovat, jak je veliké.

Co mi povíš, batole?

Půlrok po prvních narozeninách bývá dobou velkého vývojového skoku. Dítě se naučí chodit a některé i běhat či dokonce vylézt na nábytek, jednoduché čmárání se postupně mění v nápodobu čar, které nakreslil dospělý. A jeho řeč taky dozná velké změny. Z žargonu, kterému často rozumí jen „jeho“ dospělí, se stává „opravdová“ řeč. I v tomhle období jsou důležité smyslové podněty, které dítě potřebuje v opravdu velké míře. Musí mít možnost poznávat svět hmatem, zjišťovat, co se stane, když bouchne tak a pak zase jinak, a spolu s tím potřebuje, abychom mu často donekonečna odpovídali na neustálé: „Co je to?“. Batole nás potřebuje slyšet proto, aby vědělo, že mu jsme nablízku, ale taky ho už zajímá, co se skrývá ve světě kolem něj. Proto se stále dokolečka ptá, co je to a co zas tohle. První slova zastupují celé věty. Aniččino mlíko znamenalo nejen Mám hlad, ale i Mami, pojď sem. Když se slůvka začnou spojovat a tvořit další významy, nebo z nich dítě rovnou skládá první věty, připravme se na velký třesk. Ze slovníku, který do té doby čítal možná dvě desítky slov, se během několika týdnů až měsíců stane slovní zásoba zahrnující i stovky slov a slovních spojení.

Rok a půl starý Ben měl ve svém „slovníku“ podobných spojení celé desítky. A některé byly docela legrační. Kamarádi jeho rodičů mají dceru Simonku, které ostatní děti říkají Síma. To bylo na batolícího se Bena ještě těžké, tak jí začal říkat Míma. A její maminku, které do té doby říkal teto, oslovoval „Míma-máma“. Ve chvíli, kdy si spojil ostatní děti s osobou „Míma-mámy“, přidal do svého slovníku ještě oslovení „Eva-máma“ a „Maki-máma“. Asi je zbytečné dlouze vysvětlovat, že to ve skutečnosti byla jedna jediná osoba.

Čteme si a prohlížíme

Po prvních narozeninách přichází čas na leporela a obrázkové knížky. Ty by měly něco vydržet, proto dítěti nabídneme knížku bytelnějšího provedení. Najít tu pravou chvíli pro společné prohlížení není lehké, některé děti ji mají před spaním, jiné po jídle. Vyplácí se využít chvíle, kdy se dítě chce mazlit a žene se k nám na klín. V takové situaci se můžeme pokusit nabídnout mu něco na čtení. Společně s ním si ukazujeme na obrázky, komentujeme, co se v knížce děje, čteme říkadla, případně je i společně předvádíme. Není nutné, aby batole mělo knihovnu o velikosti té národní, stačí, když si oblíbí několik knížek, ve kterých si s námi bude „číst“.

Hrajeme si na ozvěnu

Když dítě řekne nějaké nové slovo, zopakujeme ho po něm, a pokud samo nepokračuje, pohybem ho vyzveme, aby slůvko zopakovalo. Hru můžeme obohatit a využít nějakou jezdící hračku – pošleme dítěti autíčko nebo vláček či balónek a přitom řekneme slovo, se kterým si chceme hrát. Když dítě samo nepokračuje, chytíme ho za ručku, pošleme si hračku zpátky a slůvko zopakujeme. Využíváme také každé příležitosti k tomu, abychom dítěti ukázali novou věc a patřičně ji okomentovali. Používáme přitom jednoduchá slova a mluvíme v krátkých větách.

Když se nám nedaří

Někdy se i přes všechny snahy nemůžeme prvního slůvka dočkat. Batole, které v roce a půl používá několik slabik, a když nám dává najevo, že něco chce, vystačí si s ukazováním a s gesty, dokáže rodiče hodně znervóznit. V tomhle věku ale nemluvnost není důvod k panice, zejména pokud vidíme, že nám dítě rozumí a že chápe, co mu říkáme. Některé děti mají poměrně dlouhé období, kdy z nich nevypadne jediné slovíčko, a až po druhých, nebo někdy těsně před třetími narozeninami se konečně rozmluví.

Mnohé rodiče znepokojí i to, že dítě sice mluví, ale přehazuje slabiky a používá špatné tvary a vazby. I to je ve věku do tří let naprosto normální, ostatně by nás to nemělo zarazit ani u čtyřletého dítěte. Dvouleté i starší děti o sobě často mluví ve třetí osobě a používají novotvary, které v žádném slovníku nenajdete. Snažit se je opravovat a násilně přeučovat ale není dobré.

O tom se přesvědčili i rodiče velmi výřečné dva a půl roku staré Haničky, která už mluvila ve větách a znala spoustu slov. Některá jí ale pořád nešla a nešla, jako třeba kombinéza a majonéza.

Hanka, která už uměla slova jako lokomotiva, nosorožec nebo vodovod, pořád říkala kombizéna a mazojéna a rodiče se jí marně snažili opravovat. Když ji ale jednou slyšeli, jak „učí“ svou panenku Máňu mluvit, měli jasno, že se dávno snaží zbytečně.

Máňo, řekni kombi!
Kombi.
Máňo, řekni néza!
Néza.
Máňo, řekni kombinéza!
Kombizéna.

Milá Hanička je doslova tahala za nos. Rozvíjení dětské řeči je seriózní úkol pro zodpovědné rodiče, může to ale být i spousta legrace. Pokud o ni nechcete přijít, hrajte si se svým dítětem a učte ho poznávat svět, který se mu nabízí.