Z babiččiny krabičky

Okapy na naší chaloupce vycenily zuby a snaží se tvářit bojovně. Ledové kly jsou to sice statné, jak od dospělého mrože nebo bájného jednorožce, ale strach mám spíš z toho, jestli tu tíhu unesou křehké nové rýny. Ovšem zákeřného útoku za krk se i tak lze obávat. To když je okolo poledne sluníčko při chuti a jazykem olizuje okapy. Slabší jedinci se pak neudrží a nabroušené střechýly míří k zemi rovnou na chodník, co vede okolo domu a ke kotelně. Běda, kdyby tam byl v té chvíli někdo nepozorný. Ale to nehrozí, protože uvnitř za okny je líp.

Víkend byl tentokrát zkrášlený tím, že všechny naše děti i se svými polovičkami a vnoučaty nastavily na svých GPS směr otcovský dům a veletrh vůní a chuti za branami rodné ledničky. Už od pátku se sjížděly do chaloupky mezi závějemi a zasněženými jabloněmi a šípkovými keři, protože v lednu mají narozeniny naše dcery Adéla a Anežka. Z pragmatických důvodů se proto všechny měsíční slavnosti vždy slévají do jednoho bodu jak kuličky vody na rozpálené plotně.

Oslava začala sobotním obědem. Měl jsem na něj klid a prostor a tak byly řízečky obzvláště vypečené. Z toho důvodu bylo ale také třeba některé mlsné jazyky zahnat na ústup od kastrolu na sporáku. Nejlépe nějakou kuchyňskou sečnou nebo bodnou zbraní. Protože tyhle jazyky mají od přírody záhadnou teflonovou úpravu chuťových pohárků na jazyku a v nestřežené chvíli jsou schopny ujídat voňavě propečenou kýtu přímo z vroucího oleje. Myslel jsem, že řízků bude dost pro společné polední menu. Bylo. Ale přijít ještě pocestný, dostal by k obědu už jen chleba se skořápkami vajec od obalování. Nu což, jsou-li děti při chuti, jsou zdravé. A to potěší rodičovské srdce i tehdy, když rodičovskou peněženku pustoší ekonomická krize.

Hlavní část programu se chystala až po obědě. Dcery se dohodly (a synové neprotestovali), že odpolední a večerní domácí veselí se ponese ve stylu třicátých let. Tedy oblečení, hudba a výzdoba domu. Trochu jsem předtím v duchu pochyboval, jak to dopadne. Dobře mi ale tak. Protože kdyby to nebylo v duchu, ale vyslovené nahlas, musel bych se pak veřejně kát a prosit za odpuštění.

Podcenil jsem své děti. Podcenil jsem krev své krve a plazmu své plazmy. Všichni se na to důkladně připravili. Dámy měly dobové jednoduché krátké šaty, černé silonky na ztepilých nožkách a na hlavě nezaměnitelný saténový kakáček hollywoodských hvězd černobílého filmu s krásným květem nad ouškem s brilianty. Pánové byli decentně v tweedovém saku s kravatou a doutníkem jak All Capone a jeho elegantní ostří hoši s devítkou v podpaždí. Radost pohledět.

No a pak z reproduktoru zazněl charleston. Divoký a hříšný tanec rozpustilého mládí našich babiček. Moje dcery tenhle tanec znají jen z filmů Clarka Gablea. Tak už dopředu avizovaly mojí mamince, že odpoledne propuknou taneční hodiny pro starší a pokročilé. A babička že je musí naučit tančit charleston. Což se také stalo. Moje maminka je i ve svých třiaosmdesáti ve výborné kondici a charleston jí nedělal evidentně žádné potíže. Ani dědečkovi, byť je jen o tři roky mladší. Celý život spolu chodili pravidelně a často tancovat, což se teď skvěle zúročilo.

Během hodinky uměla tanečně nadanější část dětí celkem obstojně taneční prvky a Ti dřevnatější pochopili alespoň základy. Rozpoutané veselí trvalo dlouho, což mělo za následek nevoli některých dámských nožek ve střevíčcích na podpatku. Takže střevíčky putovaly do kouta a tančilo se naostro jen v punčochách. Jak to dopadne, mi bylo už dopředu jasné. Protože z postarší dřevěné podlahy už sem tam kouká nějaká ta tříska, což je mor na ponožky. O jemných pavučinových punčochách nemluvě.

Byť bylo na krabičkách napsáno, že punčochy jsou patnáctidenní, zmýlil se výrobce buď v kvalitě nebo čase. Protože tyhle vydržely sotva patnáct minut divokého tance. Pak začaly pouštět očka. Paradoxně největší měla nejmladší Terezka. A nebylo to očko jen tak nějaké. Bylo to oko přímo vysokohorské. Něco jako Štrbské pleso. Ale se ztrátami tohoto typu se počítalo a nijak to neovlivnilo dobrou náladu. Slavnost se vydařila. Spokojeni byli malí i velcí a po půlnoci polkly postýlky poslední nespavce. Chaloupka ve sněhové peřině sfoukla za víčky poslední rozsvícenou žárovku a jenom dýchavičná pec ukusovala ospale z dubových polínek. Charleston z babiččiny krabičky zněl už jen ve snech dětí.