My dva a čas

„Počkej pět minut, za chvilku to bude.“ Kolikrát za den zopakujeme něco takového v odpověď na otázky a žádosti dětí. Pro ty je ale našich „pět minut“ často nekonečně dlouhá doba. Co vlastně pro děti znamená čas a jak ho vnímají?

Čas plyne pro každého z nás jinak.

V různém věku a v různých situacích ho vnímáme tu jako pomalu se vlekoucí nekonečně dlouhou dobu, jindy jako něco, co nám mezi prsty protéká nezadržitelně a daleko rychleji, než bychom si přáli.

Vnímání času se učíme, tak jako třeba vnímání prostoru, pomalu a postupně. Na počátku je tu malý kojenec se svým bezprostředním vnímáním sebe sama v přítomnosti, a nakonec dospělý člověk, který dokáže reflektovat nejen svou vlastní minulost, ale i historické souvislosti, sebe v kontextu dějin.

Naivní vnímání času

Způsob, jakým vnímají čas nejmenší děti, se popisuje jako „naivní“. Batole žije v současnosti, nedokáže se odpoutat od toho, co právě teď prožívá. Když má radost třeba z lízátka, má ji úplně a nepřemýšlí o tom, že za chvíli už bude po lízátku. Když ho něco bolí, nedokáže se utěšovat tím, že „než se ožení, bude to dobré“. Žije v přítomnosti a v očekávání toho, co přijde. Tomu odpovídá i jeho slovník: používá slova, která se vážou k času, třeba „čekat“, „dneska ne“ nebo „zítra“, většinou ve správném kontextu, ale zatím mu chybí abstraktní představa toho, co vlastně ten který pojem znamená.

Děti chápou dřív pojmy, které se týkají spíš prostoru a velikosti než času. Čtyřletý chlapeček rozumí tomu, že je „větší“ než jeho tříletá kamarádka, ale dost dobře ještě nechápe, že je zároveň i „starší“. Situace se mírně zkomplikuje, když je starší z dětí menší než to mladší…

Teprve v době, kdy dítě nastupuje do školy, si začíná být stále jistější tím, jak se časové pojmy řadí za sebou. Už dávno rozumí tomu, co znamenají jednoduché řasové údaje, jako je „později“, „brzy“ nebo „dopoledne“, a někdy se nám může zdát, že je používá až příliš „dospěle“ (třeba když „později“ velmi vyspěle chápe jako „Já ty hračky neuklidím nikdy.“). Vyzrávání dětského chápání času úzce souvisí i s počítáním. V osmi nebo devíti letech už chápe časovou posloupnost tak, že rozumí hodinám, tomu, co znamená týden, měsíc nebo rok. Získává vlastní zkušenosti se střídáním ročních období, s tím, jak samo roste a opakují se stále stejné svátky, výročí atd. Postupně, zhruba ve třetí třídě, chápe i generační rozdíly - otec, syn, dědeček apod.

Den, týden, měsíc, rok

Ze všech časových pojmů je pro dítě nejpochopitelnější „den“. Je to jasně ohraničená doba - ráno svítá, večer se setmí - ve které se odehrávají stále stejné činnosti. Snídaně, oběd, spánek, večeře a večerní koupání dává dítěti jasný rámec, ve kterém se orientuje.

Určitý pochopitelný obsah má pro děti také „týden“, především od chvíle, kdy nastoupí do školy, a „rok“. Stejně jako den je i rok celkem přehledné střídání opakujících se jevů: jara, léta podzimu a zimy, jsou tu Vánoce, narozeniny, prázdniny. Naopak s „měsícem“ mají děti potíže. Měsíc je něco, co nemá jasný obsah, přechod z jednoho do druhého s sebou nenese nějakou pravidelnou, zaznamenatelnou změnu. To, jak dobře dítě chápe a používá časové pojmy v tomto věku, tedy závisí spíš na jeho vlastní zkušenosti a na významu, který pro něj mají, než na tom, jak důkladně jsme mu jednotlivá slova vysvětlovali. Prožitek času se musí pojit s určitými zážitky, se společnými činnostmi, nestačí to jednoduše „probrat“.

Poledne, večer, ráno, den a noc, předevčírem a pozítří

Čtyřleté dítě dokáže správně používat „ráno“, „poledne“ a „večer“ tak, jak jdou po sobě (i když je schopné trvat na tom, že večer se jí snídaně a v poledne protestovat, že má „hlad na večeři“). Kolem pátého roku už rozumí koloběhu dne a noci a zhruba od šesti let už si neplete „včera“ a „zítra“.

Sedmiletý potomek dovede vyjmenovat a chápat, jak jdou po sobě dny v týdnu (a používat tedy kalendář) a běžně používá „předevčírem“ a „pozítří“. Orientuje se také v důležitých svátcích a jiných významných dnech a těší se tak třeba na své narozeniny daleko cíleněji. Mezi sedmým a desátým rokem už dokáže „analyticky rozlišovat“, že den se skládá z hodin, minut a vteřin, a stejně tak je „synteticky integrovat“ do týdnů, měsíců a let.

Aby se děti dokázaly zorientovat v tom, co pro ně znamená čas, potřebují získat představu o tom, jak dlouho něco trvá.

Jednoduše potřebují mít dost zkušeností s rozdílně dlouhými činnostmi nebo událostmi, které potom mohou řadit vedle sebe a v duchu si je porovnávat. Proto jsou tak důležité právě vlastní zážitky, protože jejich délku mohou děti posoudit až zpětně. Pouhé vyprávění o tom, jak dlouho trvá cesta z Brna do Ostravy, jim nic nepoví, dokud si ji buď samy neprojedou, nebo si ji nedokážou srovnat s jinou cestou, kterou zažily, a která byla třeba kratší.

Až tedy zase budeme odpovídat na otázku „A kdy už tam budeme? Nebo „A kdy už budu mít ty narozeniny?“, pokusme se zachovat klid a rozvahu a mějme na paměti, že i vnímání času se - stejně jako všemu ostatnímu - i naše děti určitě jednou naučí. ~

Vědecky potvrzeno: čas se nám zrychluje To, že čas běží stále rychleji, není jen náš dojem - skutečnost, že to tak vnímají lidé obecně, je dokonce vědecky potvrzená. Vědci vyzpovídali v několika studiích asi 2 000 lidí, aby zjistili, jak vnímají uplynulých deset let svého života. A opravdu - čím starší člověk, tím mu tato doba připadala kratší. Čím to vlastně je? Jako první se nabízí celkem jednoduché vysvětlení - jak stárneme, mění se poměr oněch deseti uplynulých let života k našemu věku. Zatímco v patnácti letech tvoří deset let života dvě třetiny doby, kdy jsme na světě, v osmdesáti je tomu jinak. Na první pohled snadné vysvětlení, které ale neobjasňuje, proč přesto někdy vnímáme stejných deset minut rychleji a jindy pomaleji, jen v závislosti na kontextu. Možná vnímáme zrychlující se čas proto, že s přibývajícími léty začínáme cítit strach z přibližujícího se konce života. Ani tohle vysvětlení ale úplně nestačí. Často se také mluví o „vnitřních hodinách“, jakémsi metronomu, který tiká stále pomaleji. Postupem doby se tak do jednoho „úderu“ kyvadla vejde stále delší časový úsek - a protože my zpomalování svých hodin nevnímáme, máme pocit, že vlastně žijeme rychleji. A nakonec ještě jedno, docela uspokojivé vysvětlení - během života se učíme zacházet se svou pamětí co nejúsporněji. Jednotlivé zážitky si tak skládáme do větších celků, a přestáváme je vnímat jako sled událostí. Když jdeme v dětství třeba poprvé do kina, vnímáme všechny detaily - cestu autobusem, frontu u pokladny, hledání místa k sezení i film samotný. Po několikerém opakování už je to pro nás prostě jen „návštěva kina“.

Autorka je psycholožka, zabývá se rodinným poradenstvím, od ledna 2012 šéfredaktorkou časopisu Děti a my.