Chybí mi domovské útočiště, pocit zázemí

a to celý dospělý život. Nemám takové to místo a takové osoby kolem sebe, ke kterým bych mohla přijít a poplácaly mi po rameni s takovým tím útěšným: "To bude dobrý"...a já bych tomu ráda uvěřila a hned by se mi utrpěný životní šrám nezdál tak velký a zdál se, že bude snadno řešitelný.

Spatné dětství a blbé modely z rodiny a dysfunkční vztah mě z domova doslova "vyhnaly", bohužel přesně stylem, jak to v těhle případech chodívá - do náruče muže, který není zrovna OK. Kdybych si měla znova vybírat, asi bych si ho nevybrala. Vadí mi na něm zejména věci týkající se citové podpory, a když se pohádáme, chce být vítěz padni kam padnim přijde mi, že i po těch letech jako kdyby pořád chtěl získat nadvládu,kterou mu nechci přenechat, chci abychom byli partáci, ne se před ním krčit...takže okamžitě rozebírá moje nedostatky atd...bývá i hrubý. Při pohledu jiných zvenčí ale skvělý partner, stará se o děti, umožnuje mi odejít z domova na kafe aj. akcí, i doma pracuje...ale problém je v komunikaci - nemá rád kritiku, na ní okamžitě reaguje podpásovkou...pokud máme dobré období bez problémů, tak se jevíme jako harmonický pár, ale jak přijde nějaký problém...mete ho pod koberec a když si o tom snažím promluvit, je ještě agresívní - slovně.


ale tohle nepíšu kvůli němu, i když vlastně částečně ano...už kolikrát bych od něj bývala odešla, kdybych měla zázemí v rodičích. Vím, zní to možná infantilně, ale je to tak. Bydlet by u nich bylo kde, ale co se týká duševna, naprostý pád dolů, nebudu rozepisovat podrobnosti, jen to, že by mě nejspíš po pleci nehladili...ze začátku možná jo, ale časem by to bylo určitě o tom, že "jestli ten rozvod nebyl i tvoje vina"...prostě by se zase začali projevovat tak jako v mém dětství, proč jsem od nich posléze odešla.


Dá se říct, že celý život mi bolestně chybí jakési útočiště - místo, kde at zvořete co zvořete, přivítají vás s otevřenou a nekritizující náručí. Víte, že si tam můžete vylízat rány a pak se třeba zase zvednout a rozletět do světa.
A já v nich pro jejich vlastní tuny problémů tohle nemám...a s léty to bolí čím dál víc. Bolí, že si uvědomuju, že i manžel si všiml, že nemám zázemí v nich, od té doby začal být troufalejší...a i já se cítím když se mi něco zlého nebo nepříjemného přihodí v duchu opuštěná a zcela sama - když moc nemůžu hledat oporu v manželovi, který spoustu věcí bagatelizuje, nebo obrací proti mě.

Máte taky takový celoživotní problém - jak reálně, tak i ve svém duševnu? Takový, jakože nemám krytá záda, není kam jít si postěžovat, protože nebudu přijata podle svých potřeb...

Vyřešil to někdo z vás? To prázdno. Jen prosím nepiště, že u vás veškeré dysfunkčno z předchozí rodiny překryl váš současný manžel a jste happy, to by mi moc nepomohlo, ani nedalo vodítko.

Někdy si prostě připadám jako malá ztracená holka, a když máme pře s manželem, tak tím víc.

Jasně, že se dá síla hledat v sobě...ale já tím až tak nemyslím sebejistotu...fakt nevím, jak to popsat.

Každopádně - řešíte nebo vyřešil jste ke své spokojenosti někdo něco podobného?