Re: Chybí mi domovské útočiště, pocit zázemí

Jo, Zigulíku, jak píšeš...já už taky nemám důvěru se svěřovat, bohužel nejen u matky, ale i u manžela. Když ve slabé chvíli na sebe něco prozradím, v ten moment třeba i reagují normálně, ale já už vím, že si to prostě zapamatují a když bude třeba, tak to, co jsem svěřila, za nějakou dobu vytáhnou a použijou v jiném kontextu třeba i proti mě.

A je mi z toho na zvracení, vlastně bych měla být pořád silná a dávat si pozor na jazyk, což je nereálné. A když se svěřím, zpravidla toho za nějakou dobu lituju, protože se mi to ještě vrátí.

Matce už nedávám k tomu moc příležitost, ale partner prostě se mnou žije, tam je to jiné. Ale nedělám si iluze, že kdybych žila u rodičů, taky by nevyužívali moje slabé stránky.

Ovšem legrační je, že jak partner, tak rodiče si myslí, že oni osobně mají patent na rozum a slabé stránky nemají.Respektive se to snaží skrývat.