Re: Chybí mi domovské útočiště, pocit zázemí

Tak nějak. Manžel se mnou nikdy o minulosti nemluví a když už se naskytne příležitost, že se zmíním, tak mi řekne, ať to prostě neřeším, že žiju teď...že co bylo, bylo a nic s tím stejně nenadělám. Jenže mě to tak neuvěřitelně ubíjí a bere sílu a energii na cokoliv dalšího, nemám motivaci jít a fungovat dál. Často se spojuji se svou matkou, dělám chyby jako ona...prostě z toho není cesta ven Neumím to hodit za hlavu a bezstarostně žít, jako by se nic nestalo.