Re: Chybí mi domovské útočiště, pocit zázemí

Mam to trochu v jine rovine, oporu v manzelovi mam, ale v klicovejch momentech, jako kdyz jsem se chystala rodit a kojit, nebo jsem onemocnela a potrebovala vysadit z prace a tak dale a podobne, tech pripadu je nescetne, tak zrovna vzdycky prijde o prijem, ackoli to neni jeho vina. Vim, ze mi to osud proste neda, abych se obcas treba jen na chvili mohla na nekoho spolehnout, proste na nikoho a nikdy a jsem z toho mirne vyhorela. zkousela jsem to nescilslnekrat, neni to moji neduverou nebo neschopnosti padat a nechat se chytit, ale proste co neudelam, to neni. Navic jsem bezdomovec, jdu tam, kde dostanu praci a vzdycky si rikam, ze se zrovna v tomhle byte nevyplati veset zaclony, pokud to nahodou porusim a zacnu se zabydlovat, zle se mi to vymsti - ukaze se, ze musim pakovat. O zazemi v rodine ani nemluve - jedni pribuzni kradli na co prisli od drobnosti v byte, uspor na ucte az po dedicky podil a ti druzi by nas nejradeji videli rozvedene. Nikdo by mi neveril, kdybych tu vypsala, na jake soustavne prekazky a zlovuli permanentne narazim. Z duse zavidim kazdemu, kdo neco do zivota dostal, at uz hmatatelneho nebo jen povzbuzeni a dobrou radu a zavidim i tomu, komu nikdo v jeho vlastnim usili proste jen horecne nebrani a nesnazi se ho neustale vyuzit a okrast. Recept na to nemam zadny, jen nejak pripustit, ze to tak je.