Re: Chybí mi domovské útočiště, pocit zázemí

Lisley : kdybych nevyšla z takové rodiny, co jsem vyšla..."
já mám hodné rodiče, přesto jsem byla na reálný život celkem nepřipravená, třeba právě i proto, že jsem netušila, že se lidi k sobě nemusí chovat hezky. V manželství mě to pak velmi zaskočilo, bohužel se tím i narušil můj další vztahový život. Měla jsem , pravda, štěstí v tom, že jsme se mohla k rodičům vrátit, ale se vztahy mi neměli jak pomoci . Dneska žiju už ve svém sama ( s dětma) , s rodiči mám vztah dobrý, ale jen jako s rodiči, vážím si jich, spíš ta pomoc jde už teď směrem ode mne k nim ( jsou už starší) . Proč Ti to píšu - je to, jak hezky napsala Zasjaj, jen ne Tobě, prostě se se sdanou situací sžít a snažit se vnímat vždycky to lepší. Tzn. ne vidět, jak se máš špatně, ale pořád se se snažit vnímat , to v čem se máš dobře. Ono toho někdy moc není, toho dobrého, mně osobně pomáhá si uvědomovat, že já a moji blízcí jsme relativně zdraví, máme kde bydlet apod , proti jiným, kteří jsou na tom daleko hůř a snažit se užít si to hezké, byť by to měl být jen výlet o víkendu.
Že život není fér, to není. Ale vždycky by mohlo být hůř. Možná tohle vědomí mě posiluje nejvíc ze všeho.