Re: Chybí mi domovské útočiště, pocit zázemí

Musim rict, ze jsi velice hezky popsala sve niterni pocity. Mam to taky tak, v soucasne dobe pendluju mezi 3ma domacnostma, takze takovy ten pocit vlastniho hnizdecka nemam. Kdyz prijedu k nasim, fakt je nezajima jak se mam (automaticky se mam dobre, protoze mam penize) a posloucham sahodlouhe litanie o jejich zdr. stavu a nedostatku vsecho, casto me i dorazi zvasty jak za komancu bylo lip. Myslim, ze hodne podstatna pro dceru je matka, se kterou by mela mit exkluzivni matko-dcerovsky vztah. Coz ja fakt nemam a vadi mi to mozna vic nez muj neempaticky manzel, ktery opravdu nejaky cit, vnimani druhych a schopnost naslouchat, nikde nezdedil. Empatie je pro neho slovo, ktere nezna. Ja osobne to vyresila ve sve kebuli tak, ze jsem se soustredila na deti, ty jsou stredobodem meho vesmiru a mym cilem je, aby to meli v dospelosti lepsi nez ja, co se vztahu tyce. Vsude se pise jak je to spatne, kdyz zena "zadupe" svoji osobnost a odda se detem, ja to samozrejme nechci prehnat v nejakou opici lasku, ale snazim se to vnimat jako obrovske plus a dar meho zivota. Moje kamoska ma uzasny partnersky vztah, ale zase nemohou mit deti, takze vsude je neco a clovek nemuze chtit (mit) vsechno.