Re: Chybí mi domovské útočiště, pocit zázemí

Hezky jsi to popsala, moc verne. Myslim, ze jsem byla kdysi v podobnem stavu, ale genialni radu jak z toho ven nemam :-(
U mne nejspis zafungoval pud sebazachovy, a sla jsem na to cestou planoviteho vybudovani obrovskeho sebevedomi. Pokud bych mela vsechny zivotni zkusenosti shrnout do jedny vety, resp vybrat to nejdulezitejsi rceni, tak by to bylo "nikdo te nebude podcenovat, pokud mu to nedovolis sama". Proste ta sebejistota, kterou si budes budovat musi byt tak obrovska a silna, ze ji sama uveris, a tim padem se automaticky prenese vsude kolem tebe, a nikdo o tobe nezapochybuje, cimz padem nebudes mit ani ty jiz nutnost pochybovat. Zni to asi legracne, ale ja fakt verim a jsem priklad ze to funguje.

Rodice a blizci pribuzni mne totalne "podrazili" kdyz mi bylo 19, pak nevydareny dlouholety vztah, ze ktereho jsem ale nastesti vysla silnejsi, nez kdykoliv prestim. Rodice se po 15+ letech snazi a tvari, jak je vsechno fajn a nikdy se nic nestalo, ale ted jsem to ja kdo si drzi odstup zcela zamerne.
A partner je sice skvelej, ale "nezneuzivala" bych ho jako nekoho, na koho se chci kompletne navazat, a vyzadovat jeho ustavicnou psychickou podporu. Ja myslim, ze kazdy ma dost svych problemu, se kterymi se musi snazit poprat, a "slouzit" takhle jeste jinemu cloveku i kdyz blizkemu, neni tak uplne automaticke a jednoduche uz vubec ne. Mne by taky stvalo a nezvladla bych to, abych pro nekoho musela fungovat jako "vzdycky pripravena podpora".

Takze moje rada by byla zapracovat na sobe a sve sebejistote.