Psychická podpora

Já osobně si nedovedu představit, být na porodním sále sama, bez svého manžela. Syn se rodil koncem pánevním, takže jsem se hodně bála komplikací a vůbec všeho, jak to dopadne. nešlo ani o to, co tam můj manžel dělal, zda mi pomáhal apod. On byl tak vykulený, že tam celou první dobu porodní jen tak posedával a moc nevěděl, co se mnou. Ale mně prostě stačil jen ten pocit, že je tam s mnou, že nejsem sama mezi cizími lidmi a v cizím prostředí, ten strach z neznáma... navíc než se vše rozběhlo trvalopoměrně dlouho, několik hodin a ani nevím, co bych tam sama celou dobu dělala? Sestry i lékaři odešli, jen občas nakoukli co je nového. Takhle jsme si s manželem povídali a prostě jen byli spolu.

A co manžel na konečný zážitek? Prý to bylo něco neuvěřitelného, jak byl synek najednou venku. A pak jsme společně zažívali tu nádhreru okamžiku, že už jsme rodina.

Myslím, že je to každého věc, ale pro mně to bylo jedině přínosem. Nyní čekáme druhé dítě a manžel bude jistě u porodu opět se mnou )