Potřebovala jsem blízkou osobu

První porod jsem měla v roce 2001, kdy duly teprve začínaly, o jejich existenci jsem se dočetla někdy po porodu tady na Rodině (dalo by se i dohledat,kdy). Nechtěla jsem být sama v cizím prostředí s cizími lidmi. Přítomnost manžela na mě působila jako anestetikum. Navíc, do té doby, než dorazil, mi PA nedovolila sedět na balónu ani moc dlouho pobývat ve sprše, pořád mě naháněla do postele, bála se, že tam sebou seknu (měla jsem chřipku a horečku). Jakmile dorazil manžel, už jsem si mohla volit polohy podle svého, protože PA se spoléhala, že mě manžel podrží. Manžel k porodu moc nechtěl, bál se, že to bude drama jak ve filmu. Nakonec to nějak zvládl, ale nikdy o tom sám od sebe nemluví. U druhého porodu jsem si domluvila dulu, takže jsem manželovi dala zcela vybrat, jestli chce k porodu jít nebo ne. Překvapil mě a šel tam a pomáhal mi ještě mnohem líp než u prvního porodu, protože mu dula radila, jak na to a celou dobu ho uklidňovala. Nakonec se to ukázalo jako velmi užitečné, protože jsem potřebovala hodně fyzické opory, takže se mohli s dulou střídat. Náš závěr je jednoznačný, pokud by bylo ještě jedno dítě, tak opět společně a s naší dulou.
Myslím, že náš vztah to nijak záporně neovlivnilo, spíš naopak, po porodech se před manželem v posteli mnohem míň stydím za své projevy, to je jednoznačné plus.

Co se týče přítomnosti mužů u porodu, alespoň z povzdálí určitě přítomní bývali. Předně, žena rodila doma, takže kolikrát nemohli vypadnout nikam jinam než do kuchyně. A často uváděné indiánky, které rodily někde ve křoví samy? Taky byl muž na dohled, protože by jinak mohl svou ženu vystavit útoku šelem nebo nepřátel. Tak ono to nebude tak dramatické. Každý by měl dělat to, co cítí jako správné a není třeba to zkoumat jako módní výstřelek.