Re: Trochu mě zaráželo

Jsem maminka dvou dětí ve věku 10 a 6 let (holčička a kluk). Obě děti byly moc chtěné a netrpělivě očekávané mnou i mým manželem. Již v době narození Veroniky byla přítomnost otce u porodu možná, ale ne tolik využívaná jako dnes. Už tehdy, ale i dnes beru přítomnost partnera u porodu pouze jako monžnost! Nikdy ne jako nuntnost, ať už k "prověření" vztahu nebo jako měřítko tzv. "otcovské lásky". Můj muž k samotnému porodu nechtěl a mě ani nenapadlo ho k tomu nutit. Porod pro mě vždycky představoval něco hodně osobního a niterného. V podstatě jde o zázrak, který přinese na tenhle svět dva nové lidi. Tím prvním je právě narozené dítě a tím druhým matka. Do chvíle zrození totiž žijeme život pouze svůj. Od toho momentu i život našeho dítěte.
U obou porodů čekal můj partner v porodnici na chvíli, kdy se naše děti narodí. Hned poté ho zavolali a on se mnou na porodním sále, s miminkem v náručí, zůstal po celou dobu, než nás odvezli na pokoj. V obou případech šlo o 3-4 hodiny. Během porodu jsem věděla, že je nablízku, věřím, že kdybych měla pocit, že ho tam potřebuji, přišel by. Ale nechtěla jsem. Viditelně se na samotný porod necítil a já se alespoň mohla plně soutředit na samotný porod. Obě naše děti miluje a nevěřím tomu, že přítomnost tatínka u porodu na vztahu otce k dětem něco změní. je to už pár let, ale dnes vím, že bych znovu jednala stejně.