představy vs. realita

Já se taky přidávám s velkým souhlasem s článkem, taky mi přijde, že se pořád píše jen o tom, jak to jediné pravé je co nejpřirozenější porod a jak strašně důležité je kojení. Ale myslím, že každý by měl mít v hlavě svou představu, jak by se mu to zamlouvalo a co pro to udělá, ale přesto být připravený i na to, že to nemusí tak vyjít a že se kvůli tomu svět nezboří.
Já chtěla mít u porodu klid, což se docela povedlo (ale to byla klika a ne moje zásluha :-) ), pokud možno bez nástřihu, bez tlačení na břicho. Ale zvlášť po návštěvě zubaře ve čtvrtém měsíci, kde jsem při pouhém vrtání zubu málem pokousala doktorku a rozdrásala křeslo, jsem byla přesvědčená že budu chtít epidurál. A realita? Epidurál se nestihnul, posledních cca 3/4 hodiny 1. doby porodní jsem sice svíjela po zemi a měla tendence ničit vybavení hekárny :-) ale vcelku mi to vadilo míň než ten zubař. V takové chvíli je podle mě dobrý si říkat, vždyť mě "jenom" bolí břicho, ale jak se teď asi cítí chudinka moje mimčo? Malý se pěkně šrtil na pupečníku :-( takže veliký nástřih a zatlačení na břicho, což jsem brala s úsměvem, jen co jsem popadla dech po porodu :-)
Kojení nám naštěstí jde perfektně od prvního dne :-) ale říkala jsem si, že hlavní co pro to já můžu udělat je se nenervovat, jestli to půjde :-)
Mě zase není úplně jasné, proč někdo strašně hrdě hlásí, že ze zásady odmítá použít dudlík. Když je dítě "cumlací", tak podle mě je lepší ten dudlík než něco jiného, hlavně prsty :-( Můj prcek všechny dudlíky tvrdošíjně odmítá a že bych to občas uvítala, kdyby se s ním dokázal zklidnit :-(