Porodní a kojící … a kdo je lepší máma?

A pak jsem byla na dně, když se to nepovedlo. A zbytečně.

Každý v životě zažije spoustu bolesti, nepochopení a nezdarů. Je smutný, když je to zrovna u porodu, ale neméně smutný to je, když je to i u jiné příležitosti.

Porod z nikoho lepší mámu neudělá. Je to jeden den v celém životě. Je krásný ohlížet se za tím dnem s hrdostí a pýchou … ale cítit hrdost a pýchu – podle mě – nesouvisí s průběhem porodu.

Pokaždé je to zrození nového člověka – a je úplně jedno, jestli si máma ulevila epiduralem, jestli si řekla o císaře, jestli porodila podle svých představ nebo ne.

Každá máma si pak musí ten zážitek zpracovat, i kdyby se nakonec vždycky ohlížela s bolestí, ale snesitelnou a pochopenou.

Ale ne z vlastního selhání! Žádná máma nemůže při porodu selhat. Nic, co se stane, selhání není!!!

Kojím a jde to. Ale stejně jsem pod tlakem, který dává rovnítko mezi kojení a přirozenost. Zbytečně to podporuje myšlenky, že kdo nekojí, není dobrá máma. Spousta maminek se nechá vystresovat, mlíko ubývá, dokrm straší … a proč???

Není pochyb, že mateřské mléko je důležité, ale pro dítě jsou důležitější věci – s láskou se dá krmit mateřským i umělým mlíkem.

Jde o kousek života, který znamená hodně – ale v konečném důsledku, copak každý další měsíc taky neznamená hodně? Kojící nebo nekojící, v dětství či v dospělosti.

Moc se soustředíme na tlak okolí a pak je nám ouvej a úzko, když se nedaří, bojíme se, že nejsme DOST mámy. Že jsme to neprožili správně, že nás tělo zklamává …

A není to tak!

Když se ohlídnu zpátky, je mi úplně fuk, že jsem se narodila císařem a od dvou měsíců jsem baštila Sunar. Mnohem důležitější pro mě je, že mám mámu a tátu, který mě mají rádi a netají se s tím.