Není tady někdo nějak "to"?

Já jsem byla ráda, že mi nějak vylezl, ať to bylo jak bylo, třeba i uchem. Hlavně, že to nebylo horší a že jsme z toho nakonec vyvázli oba ve zdraví.
To období rození/zrození jsme tak vydány/vydána na pospas osudu jak skoro nikdy v jindy v životě, takže já pořád nějak nechápu, co si od toho jinak slibovat, než že to dopadne dobře. Já v tom nějakou vlastní hodnotu své osobnosti nevidím (nejsem tím ani lepší, ani horší, jakmile jsme si to dítě udělali, bylo jasný, že nějak půjde ven, ať jsem Jana z Arcu, vražedkyně Stodolová nebo ta tlustá paní z Ameriky, co ji musejí obracet na posteli).
Cítila jsem se zcela ve vleku osudu a nedala bych nic za to, že to tak i bylo. Můj osobní názor je ten, že aktivní porod je boj proti úzkosti a z tohoto pohledu ho i respektuji, avšak nepraktikuji.
Dělám co můžu a co nemůžu, to opravdu nemůžu.