Otevřely se dveře do pekla

Stejně jako všichni nejen v celé Americe jsme oněměli hrůzou. Hrůzou celého toho zrůdného plánu počítajícího s tisíci nevinných obětí; nad tím, co všechno to může přinést, co všechno to vyvolalo.

Mnozí tatínkové v našem okolí museli zůstat v práci nebo na "stand by", aby byli kdokoliv k dosažení, bude-li jich třeba. (Je tu největší základna námořní pěchoty v USA, spousta jiných vojenských zařízení). Nás tatínek měl sice zrovna dovolenou, ale i on s sebou všude nosí telefon.

I v našem městě oplakávají syna, který letěl v jednom z unesených letadel... Letiště v San Diegu, i naše malinké v Carslbadu, jsou zavřená, jako všude po Americe. Tatínek Maxíka, o kterém jsem vám psala v povídání o moderních tatíncích, šel dneska darovat krev. Měl na to tričko s americkou vlajkou a slzy v očích. Je imigrant první generace, vidí to jako svoji povinnost.

Nejdřív jsem o celé situaci vůbec nemohla mluvit, ani psát. Otevřely se dveře do pekla. Donutí nás používat stejného násilí jako používají oni! Donutí nás vzdát se svých demokratických zásad a pravidel!....Roztočí se kolotoč násilí...

Nevěděla jsem, jak vysvětlit takové věci: moje slzy, můj neklid, moje zoufalství Clarissce. Po ránu, když jsme přivedly děti do školy, ptaly jsme se s maminkami jedna druhé, zda to dětem řekly a jak. Objímaly jsme se i s těmi, které neznáme. Každý se každému za všechno omlouval, všichni byli na sebe laskaví a hodní. Město bylo jako po vymření. Obchodní centra byla zavřená, zavřený byly i Legoland a Sea World, i taková místa totiž byla v plánech některých teroristů...

A pak jsem si přečetla článek Katky a spoustu odpovědi na něj, a protože stejně nemůžu nic dělat , obrátila jsem, Katkou ispirovana, ke knihám. K Matce a proměnám jejího pochopení v naší literární historii, ale i na světových jevištích už v době vzniku. A věřte mi to nebo ne, je mi lip.

Už tenkrát si mnozí mysleli, jako já včera a dnes ráno, že to je "konec světa", že Barbaři dobývají Řím. Avšak díky takovým lidem jako byl Karel Čapek a všichni stateční, kteří se nechali jeho hrou a celým jeho dílem inspirovat, se podařilo dveře pekla opět přivřít.

Mnozí současníci Karla Čapka považovali jeho hru za ideové tendenční, dokonce padla i slova "laciná a pochybená agitka", zveličující nebezpečí a šířící paniku". Jiní ji, jako asi Katka a já , považují za drama "zasvěceně obraně domoviny" a hru "vytvořenou z hloubi národní starosti a víry".

Pražským publikem byla hra přijata s nadšením. Protože před oním Katkou citovaným: "Jdi...", bylo : "...I malé usmrkane děti". Jeden z podnětu k napsání hry byl totiž Čapkův otřesný dojem z fotografie ŽENA Z LERIDY, klečící matky, která pláče nad svým mrtvým dítětem zabitým leteckou pumou, v době občanské války ve Španělsku. Karel Čapek tenkrát napsal: "Snad je to veliký vojenský úspěch zabít jednou ranou dvapadesat děti. Třeba se tomu říká demoralisace zázemí....Odpovědnost padá výše. Na ty, kdo nařizují. Na ty kdo vedou. Na ty, kdo financují masakry těchto hanebných let..."

V londýnské inscenaci v roce 1939 představitelka matky odepřela podat poslednímu synovi pušku a poslat ho bojovat; nechala si ji vyrvat a zůstala na scéně opuštěná.

Angličtí divadelníci a diváci v té době ještě nechápali a namítali, že je nemožné, aby matka poslala své vlastní dítě bojovat. Zdálo se jim to "příliš silné a surové", prostě nemyslitelné".

Pozdější zkušenosti s fašismem však daly za pravdu původnímu pojetí Krala Čapka. Ve všech dalších světových inscenacích přináší matka tuto "nejvyšší oběť".

Palestinské matky nejen, že posílají své syny házet kameny, ony se i "radují", když syn zahynul, je z něj světec...

Maria také věděla, že její syn zemře na kříži.

Ale čas světců a proroků už dávno skončil. Pro nás. Ale skončil opravdu?

Ani jedna americká matka si do dnešního dne asi nemohla představit, že by řekla: "Jdi!" Ale manželky všech policistů a požárníků, kteří zahynuli, když spěchali na pomoc lidem v hroutících se budovách, jim asi ráno při polibku na rozloučeno řekli: "Tak už jdi, nebo přijdeš pozdě"...

A ještě, co o Čapkových úvahách z té doby říká v Českém románu Olga Scheinpflugova: "Mluvit o míru mohou jen všechny národy, ale jakmile jeden z nich začne myslet na válku, musejí na ní myslit také." A stejně jako mnozí jiní do té doby pacifisticky smýšlející spisovatele říká: "Mír se neuhajuje filosofickymi přepoklady, bohužel, je na něj třeba vojska, ekrazitu a munice."

Jako v tak často citovaném Brechtovi, o tom že bude válka a nikdo do ní nepůjde...Oblíbená v květinových 60.letech v Němečku...Brecht sám ovšem říká: Potom ta válka přijde k Vám, domů.

A k nám do Ameriky přišla! DOMů! Poprvé po téměř 200 letech. Žádný Američan si neumí představit stopy nepřítele ve sněhu sych hor, řekl jeden z moudrých mužů této země....

Své děti do války či do nebezpečí nechce posílat žádná matka. Přes to Američané šli do dvou světových válek. Přivřít dveře do pekla. Vzpomeňte si na poslední filmový úspěch Spielberga Private Rayn...Americký přístup k matce a jejímu poslednímu synovi...

Já sama jsem ho neviděla, nedívám se na takové věci ráda. Nemám řada zbraně ani lovecké... Ale bude-li můj muž muset jít do téhle "války", políbím ho a řeknu mu : "Jdi". I když budu hrůzou umírat. Někdo ty dveře do pekla přivřít musí. Násilí se skutečně filosofickými argumenty zastavit nedá... A v téhle "válce" zdaleka nejde jen o Ameriku...