Psané slovo je obrovská zodpovědnost

Píšete pro děti – bylo to tak vždycky?

Ano, píšu pro děti prakticky celý život – kromě první knížky. Postavy si dílem vymýšlím, ale k většině z nich mě někdo inspiroval. Pro inspiraci jsem si jako maminka tří dětí nikdy nemusela chodit daleko. Moje dcera, výtvarnice Petra Jelenová, se kterou už jsme společně udělaly tři knížky, byla např. předobrazem Klárky z Tajemství proutěného košíku. Ona také svoje zážitky nezapisovala, ale malovala. A můj syn Pavel má hodně společného s malým Jirkou Olivou ze seriálu My všichni školou povinní. Jeho strastiplnou cestu první třídou jsme si s ním užili a jeho tehdejší paní učitelka se ve svých reakcích v lecčems podobala Hedvice Hajské. Základním prvkem motivu neposedného prvňáčka a paní učitelky, která je na něj alergická, byl v podstatě jejich čelní náraz.

Nikdy ovšem nevytvářím postavy identické s člověkem, který mě částečně inspiroval, jednak kvůli němu samotnému a jednak proto, že každou postavu podřizuji příběhu a určitým sdělením.

A co především chcete dětem sdělit?

Třeba to, že v soužití mezi lidmi je důležitá tolerance, schopnost vcítit se do druhého. Taky jsem přesvědčená, že děti by úplně na začátku svého vnímání měly poznat určitý základní mravní kód – jak spolu vycházet, nezapomínat na druhé, pomáhat si atd.

Považuji literaturu a svou práci za důležitou, krásnou, ale zároveň za jednu z nejtěžších uměleckých disciplin, protože napsané slovo je nahé, nic se mu nedá odpustit a nedá se vzít zpátky. Psané slovo je obrovská zodpovědnost vůči všem, kteří se rozhodli je číst – s důvěrou v jeho poctivost.

Někdy jezdím na besedy s dětmi, většinou z prvního stupně základních škol, a ptám se jich, jestli mi napovědí, co je na psaní nejtěžší. Dobereme se toho, že škrtání. Hraju pak s nimi takovou hru, aby přišly na to proč. Všechny dohromady jsou jeden veliký spisovatel s hlavou plnou nápadů. A ten spisovatel má jiným způsobem vyjádřit „je mi dobře“ nebo třeba „je mi špatně“. Mají spoustu zajímavých a často originálních nápadů, a právě díky té škále možností si krásně vysvětlíme, že nejtěžší je škrtání. Spisovatel si totiž může vybrat jen jednu jedinou – tu, která nejlíp vystihuje, co chce „básník říci“, odpovídá žánru, charakterizuje postavu apod. Když děti objeví tento princip – princip tvorby – objeví i zodpovědnost a nelehký úděl autora.

V současném době pracujete v České televizi.

Ano, jako vedoucí dramaturg hrané tvorby pro děti, a také zodpovídám za večerníčky. Je to krásný úkol, ale Česká televize, jak se obecně ví, je ve finančním propadu. Nové náměty nepřijímáme. Dopracováváme, co je zasmlouvováno a ve scénáristické přípravě. Ani mnohé už hotové scénáře se zatím nedostanou do výroby.

Aktivně jste se také zapojila do činnosti čítárny U čerta.

Obrazně by se dalo říct – za to, že patřím čítárně U čerta může VRÁNA. Tedy v reálu je to tak, že mě oslovil její zakladatel Pavel Vrána se svým týmem a ustanovil mě čestnou prezidentkou. Jsem pro každou legraci, ale hlavně je mi blízké poslání čítárny.

Lidé kolem ní se starají, aby děti nezapomínaly, že knížka je branou k budoucnosti i k minulosti – i k sobě samým. Aby věděly, že v knížce každý najde, co potřebuje – radost, někdy třeba skrytý návod k řešení svých starostí. Knížka bývá výletem do „nereality“, která se, když do ní vstoupíme, stává naší realitou; a my se pak vracíme do té opravdové nějak očištěni, povzbuzeni a třeba i s trochou slunce v duši.

A proč právě čítárna „U čerta“?

Čertí je proto, že jejím patronem je výtvarník Karel Franta. Maluje přece ty nejroztomilejší čerty na světě! Ráda říkám čítárně U čerta ČUČ s velkými písmeny – to je jako „koukej“ – čti a koukej, zkrátka čuč! Proč bychom nemohli říkat čuč, když jsme čertí?

Myslím, že se nemusíme ani odvolávat na nejrůznější statistiky a výzkumy – všichni víme, že současné děti čtou čím dál méně. Proč si myslíte, že je čtenářství tak důležité?

Druhotná negramotnost, která vyplývá z nečtení, děti handicapuje. Zužuje se jejich koridor verbálních výrazových prostředků. Děti, které čtou, se umějí lépe vyjadřovat. Jejich fantazie bývá bez hranic. A ta je přece na začátku všech nápadů, vynálezů, všeho, co chceme ovlivnit a dosáhnout. Je motivací - stejně jako láska - našeho bytí.

Proto tak fandím nejen čítárně U čerta v Linhartské ulici na Starém Městě Pražském, ale všem, kteří se podílejí na záchraně čtenářství. Takřka na koleně, dalo by se říci obrozeneckým způsobem, s tím, že děti stojí zato.