"Příliš" chytré děti

Jejich nadání je úzce vymezeno a jedincům s takto vyhraněným talentem se většinou již odmala věnují specialisté na daný obor (hudebníci, sportovní trenéři, akademičtí malíři…). Co ale s dětmi, které jsou "jen" chytřejší než ostatní? Nebudou se v běžné mateřské nebo základní škole nudit?

"Rozumově nadané děti patří obvykle do skupiny tzv. časných čtenářů, tedy dětí, které se samy naučily číst do svých čtyř let. Jsou to děti, které se v řadě vývojových kritérií odlišují od běžných dětí v mateřské školce," vysvětluje psycholožka Šárka Portešová z Institutu výzkumu dětí, mládeže a rodiny. "Obvykle umí nejen číst, ale také jmenovat číselnou řadu, zvládají i základní početní operace, dobře se vyjadřují, aktivně používají cizí slova (experiment, hypotéza, symbol…), chápou jejich význam, umí s pojmy pracovat - třídit je, kategorizovat, bravurně poznají barvy, jmenují dny v roce, měsíce, dobře se orientují v čase, řada z nich pozná hodiny… Jde tedy o schopnosti, které vyžadujeme u dětí v první, druhé třídě. Tyto děti jsou navíc velmi zvídavé a mívají odlišné zájmy než jejich vrstevníci."

Lidí s výrazným rozumovým nadáním není v populaci mnoho, většina zdrojů uvádí, že mírné nadání, které se dá vyčíslit pomocí IQ 120, má přibližně desetina z nás, a středně nadaných, kteří mají IQ 135 a více, je v populaci jedno procento. A pouze jeden člověk z tisíce má IQ nad 145. Určitě tedy nebudeme mít třídu plnou dětí s nadprůměrnou rozumovou výbavou, spíše se setkáme s jedním, dvěma jedinci, kteří potřebují naši pozornost a pomoc.

K tomu, abychom si představili, jak vypadá dítě s velkým rozumovým nadáním, většině z nás nepomohou číselné hodnoty inteligenčního kvocientu. "To, že je syn jiný než ostatní děti, jsme si všimli nejdřív my doma, už jako batole dával přednost knihám před hračkami. Ještě dnes mi známí připomínají, jak si ho pamatují v kočárku s otevřenou encyklopedií - tehdy mi to ještě divné nepřipadalo, byl první dítě a nebylo podle čeho srovnávat," říká jedna z námi oslovených rodičů - maminka nadaného chlapce. "Takže když ho v roce a půl začala zajímat písmenka, tak jsme asi měsíc neustále probírali písmenka, dokud neuměl všechna tiskací - malá i velká. Velmi brzy začal počítat, psát - kreslení tak nějak přeskočil. Bylo to velmi náročné období, protože syn vyžadoval neustálou pozornost, vůbec si nehrál, pořád jsme seděli u knížek a papírů. První pokus o začlenění do dětského kolektivu nevyšel - učitelky se mu nijak zvlášť nevěnovaly a školku jsme asi po dvou měsících opustili." Maminka malého nadprůměrně inteligentního chlapce dále vzpomíná: "Ve čtyřech letech jsme to zkusili znova, tentokrát v jiné, bližší školce. Druhý den ve školce mi paní ředitelka trošku nejistě řekla, že syn umí číst, jestli to vím (ano, věděla jsem, začal číst týden po čtvrtých narozeninách), že je pravděpodobně velmi nadaný a že si není jistá, jestli jejich školka dokáže uspokojit jeho potřeby. To jsem si také jistá nebyla, ale jinou variantu jsme neměli."

Většina nadaných dětí patří mezi tzv. časné čtenáře - tyto děti se začnou spontánně zajímat o jednotlivá písmenka leckdy již v batolecím věku. Samy také pochopí, že se za jednotlivými znaky skrývá nějaký obsah, naučí se písmenka spojovat a číst jednotlivá slova. Rodiče i učitelé nadaných dětí také zdůrazňují, že výrazné nadání často kontrastuje se sociálním vývojem - velmi nadané děti se často jeví jako opožděné v sociální oblasti. To je však pouhý dojem, který vyvolala skutečnost, že je dítě v rozumové oblasti "napřed"; jeho rozum se sice vyvíjí rychleji, ale jiné složky osobnosti se rozvíjejí podobným tempem jako u ostatních dětí.

Hledám kamaráda

Většina rodičů nadaných dětí se shodla i v tom, že jejich dětem chybí kamarádi. Maminka nadaného školáka vzpomíná na jeho docházku do mateřské školy takto: "Ohromný přínos pro sociální stránku osobnosti mého dítěte měla smíšená třída v MŠ. Děti si tam uvědomují, že každý má své vlastní tempo a že je důležité si vzájemně pomáhat. V těchto dovednostech se tam syn posunul výrazně dopředu."

Potřebu kamaráda a dětského kolektivu zdůrazňuje i Šárka Portešová: "Mateřská škola by měla rozvíjet i sociální dovednosti nadaného dítěte. Jde o velmi důležitý vývojový úkol předškolního období. Nové sociální vztahy vytváří kontext pro rozvoj základních sociálních dovedností, včetně komunikace, spolupráce, poskytují dítěti informace o sobě i o ostatních, dávají prostor pro sdílení (radosti, smutku), vnímání a interpretace emocí, empatie, sympatie a formuje model blízkého vzájemného vztahu. Je třeba sledovat, jestli nadané dítě není vyřazeno z kolektivu, jestli má kamaráda (stačí jednoho či dva)."

Nadané dítě se může velmi lehce ocitnout v izolaci - ostatní děti nerozumí jeho zájmům, nebaví je řeči o vesmíru a motorech aut a raději si staví z kostek nebo budují domečky na školní zahradě. A tyto zdánlivě banální činnosti zase nezaujmou našeho malého nadaného človíčka. Učitelka by se proto měla snažit propojit oba tyto světy, ukázat oběma stranám, že se mohou vzájemně obohatit. Nadané dítě touží po kamarádech stejně jako ostatní, "obyčejné" děti, jen neví, jak je získat. Proč "nepasovat" malého konstruktéra do role třídního stavbyvedoucího? Zkusme nadané dítě zapojit do dětské hry tak, že mu dáme zvláštní roli, úkol, který zvládne pouze ono. Nejde o to, abychom nadané dítě "postavili na třídní piedestal", ale abychom mu pomohli najít to pravé místo ve skupině dětí. Šárka Portešová k tomu říká: "Učitelé by měli pamatovat na to, že zcela odlišné zájmy a schopnosti dítěte se mohou stát bariérou, dítě uzavřít do světa, který tvoří encyklopedie, knížky, televize, noviny a počítač. I toto dítě však potřebuje mít ve školce pocit sociálního a emocionálního bezpečí."

Učitelko, pomoz mi

Dítě s výrazným nadáním může mít velký problém i se zapojením do společných činností - už se nepotřebuje učit, jak se jmenují zvířátka, protože si to dokáže přečíst, barvy už také zná a nač by se učilo, kolik je dohromady jedno a jedno jablíčko? To všechno už umí, dávno "vyrostlo" z toho, co se jeho vrstevníci teprve učí. I o tom se zmiňují rodiče nadaných dětí, jedna z maminek popisuje, jak si s tímto problémem poradili v jejich školce: "Syn měl skvělou učitelku (se znalostí problematiky zvláštní výchovy, a tudíž neměla děti zaškatulkované) a s tou náš syn báječně vycházel, ona mu svěřovala důležité úkoly, a když si chtěl hrát jinak než ostatní děti, tak v tom neviděla problém - prostě mu jen dovolila, aby byl jiný. Je nutné zabránit, aby se dítě ve škole nudilo!" Tatáž maminka ještě dodává, že nechce, aby se vytvářel pomyslný "klub nadání", zdůrazňuje, že jí jde pouze o pochopení s potřebami jednotlivých nadaných dětí.

Cestou k zapojení do společného programu v mateřské a později i základní škole by tedy měla být individualizace vzdělávacího procesu - většina učitelů se snaží své žáčky co nejlépe poznat a toto poznání dále využít. Nadané děti by tedy měly dostávat úkoly, které odpovídají jejich schopnostem, a přitom mají podobné téma, jaké zpracovávají ostatní děti. Ty se budou učit spojovat grafické znázornění počtu do pěti a nadané dítě může řešit složitější početní úlohy; grafomotorické listy také mohou mít dvě podoby - jedna bude rozvíjet kreslení rovné čáry, na druhé bude dítě vytvářet složitý obrazec.

Důležité je, aby tyto činnosti probíhaly pokud možno společně - naším cílen není vytvořit ve třídě izolovaný ostrůvek pro jedno či dvě nadané děti, ale naučit všechny spolupracovat. Šárka Portešová shrnuje: "Učitelka by se měla snažit rozvíjet zjištěné schopnosti dítěte, předkládat mu další zajímavé podněty, úkoly, materiály, i když obsahem a náročností překračují náplň osnov MŠ. Schopnosti nadaných dětí je možné využít i ve hře s ostatními (dítě domaluje čísla na panáka, přečte ostatním pohádku, napíše jména dětí). Dítě se tak naučí kooperovat. Velmi důležité je nebudovat v dítěti pocit odlišnosti ani výjimečnosti, ale pocit, že někam patří, pocit sounáležitosti."

Někteří rodiče nadaných dětí se však někdy potýkají s nepochopením a neochotou: "Učitelky nebyly schopny akceptovat nadané dítě, braly ho jako jednoho z ostatních, byl nucen dělat věci jako ostatní děti (nic proti, kdyby už nebyl dávno na úrovni školního dítěte), a když jsme žádali o zavedení individuálního plánu (na který jsme měli ze zákona nárok), řekly, že je to nezajímá a že na to nemají čas." Negativní zkušenost maminky, jejíž syn (mimo jiné) od čtyřech let hraje na housle, potvrzuje, že naše školství není na nadané děti "stavěné"; mimo jiné i proto, že ve třídě, kde je 28 dětí, nemá učitelka příliš prostoru pro individuální práci a to, co může působit jako neochota, je možná jen bezradnost. O tom, jak se správně starat o nadané děti, se totiž na pedagogických školách zatím moc neučí.

O to více zaujme pozitivní zkušenost angažované učitelky: "Prokůpek disponoval vysokým rozumovým potenciálem. Rodiče se dítěti systematicky věnovali a požádali nás, abychom jeho řečový rozvoj stimulovali i v mateřské škole. Měl bohatou slovní zásobu, často kladl otázky, nenechal se odbýt, na všechno měl odpověď. Pamatuji si, že používal přirovnání a metafory, pořád něco s něčím srovnával. Před dětmi vystupoval odvážně a sebejistě, bez jakékoli trémy a rozpaků. V době, kdy Prokůpek chodil do školky, jsem učila angličtinu a jeho maminka mi říkala: ‚Učte ho tak často, jak to jen půjde.' Po roce byl přijat do mezinárodní jazykové školy a v době, kdy ostatní děti začínaly se slovíčky, začal Prokůpek plynule mluvit anglicky."

Zkušená učitelka Alžběta Palatinová z pražské MŠ Naskové ještě dodává: "Rozvíjet nadání předškolního dítěte pro učitelku znamená, aby se takovému dítěti společně po dohodě s rodiči, případně s psychologem, věnovala a podporovala rozvoj jeho schopností vytvářením speciální vzdělávací nabídky. Někdy je dost těžké rozpoznat, zda projevy chování nadaného dítěte jsou projevem talentu, anebo ukazatelem jeho nerovnoměrného vývoje." Zapojení psychologa je tedy nezbytné.

Nadané děti jsou sice v něčem "jiné než ostatní", potřebují více podnětů a náročnější úkoly. Chtějí se ale také zapojit mezi kamarády a patřit mezi ně. Zkusíme jim v tom pomoci?

Článek je převzat z časopisu Informatorium 3-8 (časopis pro učitelky mateřských škol a vychovatelky školních družin).