Jako z divokých vajec

Tu strhne věci ze stolu, pak se bezhlavě rozběhne a zakopne. Cestou „smete“ malou sestřičku a celá příhoda skončí pláčem.

Večer jsou všichni pořádně unavení. Kája patří mezi děti s hyperkinetickou poruchou. Podle odborníků jsou děti s touto poruchou nejčastějšími klienty dětských psychologů a někdy i psychiatrů. MUDr. Ivana Drtílková, která pracuje s dětmi s hyperkinetickou poruchou, uvádí, že problémy s chováním, které jsou s touto poruchou spojeny, se vyskytují u pěti až osmi dětí ze sta a že jsou mezi nimi častěji zastoupeni chlapci. O příčinách odborníci spekulují, mluví se o genetické zátěži, potížích v těhotenství. Jisté je, že pokud rodiče potká „nadělení“ v podobě malého divocha, mnohem víc než „hledání viníka“ potřebují pomoc s jeho výchovou.

Tyto děti bývají nápadně živé a velmi neklidné. Hyperaktivita je ale většinou samoúčelná, běhají „od ničeho k ničemu“ a nechají se unést náhlým nutkáním. Přitom paradoxně nebývají tak unavené, jak by jejich rodiče, kteří často umdlévají z nekonečného sledování svého potomka, čekali (a někdy i doufali). Porucha s sebou nese i problém se soustředěním. Dítě nedokáže dokončit úkol, poletuje od jednoho k druhému a z nepozornosti „naseká“ spoustu chyb. Ani jednoduchá spojovačka mu někdy nejde tak snadno, jak bychom čekali. Děti s hyperkinetickou poruchou jsou navíc velmi impulzivní. Najednou vyskočí a nechají se unést náhlým nápadem, nedokážou počkat, až na ně přijde řada, všude chtějí být první. Snadno si dokážou získat pověst třídního „šaška“ nebo „narušitele klidu“. Naštěstí dítě nemusí mít všechny příznaky, v některých ohledech může být jeho porucha mírnější.

Jednotvárnost? Nic pro mě!

Kájovy rodiče vždycky vysílí, když se „honí“ za svým nepokojným synkem. Kloučka ale nejvíce unaví, pokud se má věnovat jednotvárné, nudné činnosti. To potvrzuje i speciální pedagožka Zdeňka Michalová, která s dětmi, jimž říká „živáčci“, pracuje již řadu let. „Základní metodou je střídání forem práce. Přitom si ale musíme uvědomit, že tyto děti potřebují určitý režim, musejí vždy vědět, co je čeká. Proto je dobré střídat různé metody práce, pomůcky a podobně.“ Podobnou zkušenost udělali i rodiče prvňačky Šárky. Blonďatá holčička, která vypadá jako andílek, do vínku dostala opravdu silnou hyperaktivitu. Nepostojí, neposedí, u ničeho nevydrží. Proto byla první třída zpočátku docela boj. Navíc měla Šárka napoprvé „smůlu“, protože narazila na učitelku, která pro její potřeby nenašla pochopení. Nakonec rodiče objevili jinou školu. Nejprve se obávali toho, že v nové škole mají i prvňáci několik učitelů (mají zde specialisty na tělocvik a výtvarné činnosti), ale Šárce tenhle styl naprosto vyhovuje. Jednotvárnost ji totiž opravdu vysílí, a změna učitele jí přinese nový podnět, který v ní probudí sílu k další práci.

Rodiče i učitelé, kteří mají na starost hyperaktivní dítě, musejí být především hodně tvořiví. Pokud by trvali na metodách, které se osvědčily třeba u starších sourozenců, mohli by se snadno dostat do slepé uličky. Je potřeba hledat, co dítěti vyhovuje a co ho motivuje, a toho se držet.

S pochvalou nejdál dojdeš

I neklidné dítě, které je jako z hadích ocásků, potřebuje vědět, že ho máme rádi a že se mu někdy něco povedlo. Proto bychom měli hledat alespoň něco malého, za co dítě pochválíme a dáme mu tak najevo, že se nesnaží marně. Ovšem pochvaly typu „to jsem ráda, že to není tak strašné jako včera“, dítěti moc na náladě nepřidají. Podle PhDr. Zdeňky Michalové lze každé dítě pochválit za něco určitého, i kdyby to měla být maličkost. Chvála navíc musí být adresná, zaměřená přímo na dítě a měla by obsahovat nějaký citový prvek. Dítě, které slyší, že něčím udělalo mamince radost, se o totéž možná pokusí znovu.

Pokud do svých výchovných snah přidáme cílenou pochvalu, možná se nám povede nejen dítě potěšit, ale také rozbít začarovaný kruh, do kterého se postupně dostaneme neustálým napomínáním a upozorňováním. Speciální pedagožka Mgr. Hana Žáčková k tomu říká: „Dítě, které potřebuje více pozornosti a ví, že se mu jí nedostane, i když bude sebehodnější, začne vyvádět. A takový mechanismus se snadno upevní. Dítě pak ví, že se pozornosti dobere jedině po zlém. Tento mechanismus je strašně pevný a dlouho trvá, než se ho podaří odbourat. Na druhou stranu je třeba nějak korigovat sebestřednost těchto dětí, učit je, že na světě jsou i druzí lidé a že občas musí počkat, být trpěliví, brát ohled na ostatní.“ Proto nechválíme „za každou cenu“, ale i tak se snažíme najít co nejvíc důvodů k ocenění.

Na druhou stranu bychom neměli zavírat oči před nevhodným chováním, kterého se hyperaktivní děti občas „dopustí“. Neklidné dítě nesmíme jen hlídat, ale taky vychovávat. Proto je třeba důsledně upozorňovat, jaké chování není správné, a spolu s dítětem hledat přijatelné způsoby chování.

Jak na ně?

Rodiče malého Káji i dalších hyperaktivních dětí se často obávají nástupu dítěte do školky nebo do školy. Nejsou si jisti, jak jejich malý „divočák“ zvládne nový režim a všechny úkoly, které s tím souvisí.

Mnohé pro to, aby se hyperaktivním dětem ve škole či školce líbilo, můžeme udělat už doma. Prvním velkým úkolem je vedení k důslednosti. Impulzivní dítě, které běhá od jednoho k druhému, mívá tendenci opustit rozdělanou práci a už se k ní nikdy nevrátit. Proto je dobré dávat dítěti úkoly, které jsou v jeho silách, a přitom ho vést k jejich dokončení. Není nic špatného na tom, že začneme s minimalistickým zadáním. Dítě bude třeba dokreslovat tři detaily do obrázku. Pokud se po jednom z nich unaví, necháme ho odpočinout, dovolíme mu, aby si vyměnilo pastelku za fix nebo propisku, ale trváme na dokončení, které náležitě pochválíme. A postupně můžeme zvyšovat zátěž. Vždycky je ale třeba počítat s tím, že hranici nejde posouvat donekonečna.

Doma lze trénovat i další dovednost, která se dítěti ve školce a ve škole bude hodit. Soustředění. Existuje nespočet her a cvičení, která se na ni zaměřují, tak stačí jen vybrat to pravé. A nemusíme jen kupovat pracovní sešity nebo vymýšlet speciální úkoly. Koncentraci lze procvičovat i na procházce, na hřišti. Káju nejvíc baví, když jede s rodiči na nákup a má jim „hlásit“ každé červené auto, nebo když doma hrají hru „co se tady změnilo“. Podobné hříčky můžeme dítěti nabídnout i na dlouhých cestách nebo na nákupech, či jimi zpestřit dlouhé sezení v čekárně u lékaře.

Dítě by také mělo mít prostor pro relaxaci. Ta u některých hyperaktivních dětí znamená pohybové vyžití - potřebují se prostě vyběhat. Jiné mají v důsledku hyperaktivity problémy zkoordinovat své pohyby, zakopávají, narážejí do věcí, a pohyb je moc nebere. I tehdy ale musíme najít tu pravou metodu, která dítěti pomůže na čas „vypnout“ a nabrat síly.

Rodiče někdy trápí nejen to, že dítě může mít obtíže ve škole, ale přemýšlí i nad tím, co z něj vyroste. Speciální pedagožka Hana Žáčková má pro ně ale slova povzbuzení. „To, že má hyperaktivní dítě problémy v dětství, neznamená, že je bude mít po celý život. Setkala jsem se s hyperaktivními dětmi, které byly ohromně milé, vstřícné, originální. Byly sice impulzivní, ale přitom prostě dobře vedené. Neměly poruchy chování, nikomu neubližovaly. Z hyperaktivních dětí mohou vyrůst úžasní dospělí; jejich porucha s sebou nese i vyšší pracovní výkon. Tím, že mají více podnětů, protože stále těkají od jednoho ke druhému, jsou často i nápaditější než ostatní lidé. S hyperaktivním člověkem se prostě nikdo nenudí.“

Autorka je speciální pedagožka a šéfredaktorka časopisu Informatorium 3-8.