´´Dětem známky neublíží.´´ To má být jako argument? Mně taky neublížili, taky jsem to brala tak, jak to je. Ale jaký to má přínos pro malé děti? Kromě toho, že je to učí závislosti na odměně, trestu a hodnocením jiných... Dospělí a starší děti, tedy ty, co chápou procenta už vědí, že známka vyjadřuje, (nebo by měla) jakou část stanovených vědomostí člověk prokázal. Ale malé děti to nezajímá. Je prostě jen zajímá svět a vědomosti by neměli získávat proto, aby měly dobré známky. Myslím, že úplně ještě nechápou, co známky vlastně v tom přeneseném smyslu znamenají. A taky že je dospělí zavedli jako odměnu a trest proto, aby děti ´´motivovali´´, myslí si, že by se děti samy od sebe nic neučili. Ale to přeci není pravda.
´´Děti jsou soutěživé.´´ Ano, některé jsou, tak ať soutěží, kdo jim brání. Ale proč má být soutěží normální získávání vědomostí? Mně přijde, že v živote člověk využije spíš spolupráci, než soutěž. Já v práci nesoutěžím s kolegama, kdo je lepší. Já musím spolupracovat a umět sama zhodnotit, jestli úkol zvládnu, nebo ještě někoho potřebuju, musím se něco doučit...
Mně třeba vadilo, že jsem byla jako nejlepší ve třídě odměňována, vyzdvihována. Připadala jsem si vůči ostatním trapně. A ani jsem pro to nemusela nic dělat, stačilo, že jsem byla přítomná ve škole. Taky že jsem se nenaučila se učit, na střední mi to už nestačilo. Ale špatné známky nebyly pro mne motivací. Prostě mě to nebavilo (výklad, zápis, nabiflovat se látku, odpověď při tabuli, prověrka, očekávání, že budu tasená - to má jakože motivovat? Mně chybělo víc praktického propojení se životem, kde se to dá využít...)
Zastánci známek(už od útlého věku dětí) argumentují, že slovní hodnocení je berlička pro blbé a že se všechny deti dávají na jednu úroveň - tu nižší. Mně připadá, že opak je pravdou. Známkování vlastně porovnává děti k jedné stanovené úrovni. Mám za jedna, jsem nejvýš, nemusím dělat vlastně nic víc, i když na to mám. Když vidí rodič 2 nebo 3, tak si řekne, dobrý, moje děcko je v průměru. Když je to 4 až 5...to už je pro mnohé debil. Přitom může být ohromě zručné nebo fyzicky zdatné. Ale to je pro mnohé podružné, nedůležité, výchovy by se přeci neměli známkovat...mohli by zkazit chytrým průměr. Pamatuju si, jak na střední všichni učitelé přemlouvali tělocvikářku, ať nedává jedné chytré studentce trojku z tělocviku, ale ona neustoupila. Když musí ti slabší na matiku víc počítat, ona může víc běhat, aby se zlepšila.
Pobavilo mě, jak někteří říkají, že slovnímu hodnocení nerozumí? Zajímalo by mne, jaké známky měli z českého jazyka, když nerozumí psanému slovu.
Oni spíš asi nerozumí, jak je na tom jejich dítě vzhledem k ostatním dětem (patří k elitě třídy, nebo k debilům). Nedělám si iluze, že známkování je objektivní. Vyznamenání na jedné škole může být na jiné úrovni v porovnání se školou jinou (proto státní maturity). Samozřejmě, ve vyšších ročnících základní školy mají známky opodstatnění, kvůli profilaci na školy střední atd.
Dokonce mi známá řekla, že jí by to teda nebavilo číst, takové slovní hodnocení, když jsem jí sdělovala s nadsázkou, že jsem se vysvědčením ještě úplně neprolouskala (jelikož je v cizím jazyku). Vidí známku a je jí to jasný. Docela jsem se zhrozila, protože je to budoucí učitelka...Některým asi stačí: Plha, tak to je dvojka.