nejen děti

Mili,
moc s tebou soucítím.
Dnes jsou to právě tři týdny, co mi odešel člověk velmi blízký, jeho ztráta mě neskutečně bolí a odmítám se s ní vyrovnat...I tento člověk zemřel v nemocnici a za okolností více než zvláštních....
Nejhorší ze všeho je ale pro mě pomyšlení, že mně a všem ostatním odepřeno se rozloučit. Do poslední chvíle jsme nevěděli, že umírá a ani nás to nenapadlo.....přitom lékaři to z vyšetření věděli a nikdo se ani nenamáhal nám něco naznačit, i když jsem byla v nemocnici denně....a i když jsem pozorovala určité změny stavu a snažila se získat nějaké informace, tak na blížící se smrt jsem vážně nepomyslela...
A ty podmínky, ve kterých člověk umírá...sám, mezi spoustou cizích lidí...kdybych jen tušila, že se něco děje, sedím tam a držím za ruku, hladím a povídám nebo i brečím, ale jsem tam....ale já odešla, nevědoucí, že už ji nikdy neuvidím....

Tohle všechno hrozně bolí, všechno ve mně vře, všechen ten smutek se mísí se vztekem z toho, jak s námi lékaři a všechen zdravotnický personál zacházejí, jak s námi jednají....a jak jednají s umírajícími, bez úcty, bez soucitu....

My jsme stížnosti a žaloby psali....ani ne na tu péči jako takovou, ale na ten přístup, že nás nikdo neinformoval, že o smrti nám přišel říct člověk, kterého se ani nezeptali, jestli je vůbec příbuzný či blízký a který se prostě náhodou v nemocnici objevil a ptal se na stav....Psali jsme nemocničnímu ombudsmanovi, psali jsem na Etickou komisi nemocnice, na Úřad na ochranu osobních údajů, na Lékařskou komoru a na státní zastupitelství....
Sama ale cítím, že to je málo, že tohle nestačí, nejde mi ani tak o nás konkrétně, toho člověka už mi nic nevrátí....

Ale já chci něco udělat....nechci se smířit se stavem, jaký v našich nemocnicích panuje......Chci, aby všichni věděli, že se tohle dá řešit i jinak....Proč to jde v Lucembursku a u nás ne?
Řešila jsem něco podobného s jednou kamarádkou, co se jí předčasně narodila dvojčátka....stejně jako mně....Já jsem si s malými užívala pro ni nepředstavitelný komfort a přitom mně to přišlo samozřejmé a přirozené, že se o holky starám, že jsem u nich, že je smím hladit, chovat....že smím na JIP....ona směla jen na jednu hodinu denně na návštěvu a jen koukat....přitom rozdíl byl prakticky jen v tom, že ona rodila v Brně a já v Praze....

Já tohle nedokážu pochopit, odmítám se s tím smířit, když jde něco na jednom místě, jistě by to mohlo fungovat i jinde...mám zkušenost s nemocnicí od narození (nedonošenci), přes pobyt s miminkem v nemocnici (osmiměsíční miminko, se kterým mě odmítli nechat v nemocnici a odháněli mě i od zákroků jako je nalepení pytlíčku na moč), vím, jak mi bylo v nemocnici s dítětem tříletým, teď mě čeká pobyt se starším dítětem, vím, jak je v nemocnici člověku dospělému a bohužel znám i umírání v nemocnici.....a je mi zle, mám strach, bojím se, představa doktora ve mě vyvolává čím dál větší hrůzu a nemocnice dokonce hrůzu panickou....

A tak přemýšlím, co s tím mohu udělat? Já nechci, aby to takhle bylo...Chci, aby se i lékaři a ostatní zdravotnický personál začali k lidem chovat lidsky....nechci už, aby byly jen skvělé výjimky, chtěla bych, aby to přirozené bylo přirozeným a ne něčím, čeho se člověk musí násilím domáhat a když má štěstí, tak se třeba i domůže....
Hledám řešení, pořád přemýšlím, kde a čím začít....nechci už jen zůstat sedět a smiřovat se s tím, že takhle jednou umřu i já....nechci se bát doktorů a do nemocnice chi jít s vědomím, že mi tam nejen odborně pomohou, ale že pro ně zůstanu člověk, který má svou tvář, nejen cedulku na posteli a v kartě číslo diagnózy...

Zatím nevím, kde začít....cíl mám....ale neznám k němu cestu...nejsem si jistá, že by ta cesta vedla přes pořady Černé ovce, Na vlastní oči apod....tím jen zviditelním konkrétní případ(y), ale lidi těžko změním....Tak ale kudy se dát? Kam má člověk psát? Kam jít? Kde začít, aby se chytilo klubíčko za ten správný konec a začalo se rozmotávat? Je mi jasné, že je to běh na dlouhou trať, ale já jsem ochotná běžet i maratón, když budu vědět, že na konci je cíl a ne jen vzduchoprázdno....
Prosím o pomoc kohokoliv, kdo si ví rady alespoň o píď víc než já....