Re: O přístupu

Ano, Mili je mi MOC líto(od včerejška,co jsem se o Vás dozvěděla, brečím), že jste Vy i Milenka musely zbytečně trpět tímto přístupem, stačilo málo a vše mohlo být o kousíček snesitelnější. To je přesně to, co se musí změnit! Kvůli zkostnatělosti nebo omezenosti myšlení personálu nebo neochotě vcítit se do situace rodiče a dítěte, oba zbytečně trpí.Rodič musí být personálem brán jako partner v léčbě, ale musí si tuto funkci uvědomit, nebýt pouhý hlídač. Z celého Vašeho článku je mi jasné, že Vy patříte mezi velmi rozumné rodiče,jak dokázala i Vámi popisovaná pomoc při lumbálce.Věřím, že kdyby byla dobrá vůle, mohl personál psychické utrpení Vás obou zmírnit.
Bohužel, každá matka reaguje jinak na nemoc svého dítěte, tudíž se nedá např. vyjmenovat výkony, u kterých rodič nesmí asistovat. Toho, co jste zvládla Vy, některé jiné maminky prostě nejsou schopny. Vždy to stejně zůstane na momentálním zvážení situace. Teď je potřeba nejprve docílit toho, aby rodič směl zůstat u dítěte neomezeně dlouho a nebyl vyháněn po skončení návštěv.
Jak jsem psala v některé z dřívějších reakcí,tento přístup se mění lépe zvenku než zevnitř (od personálu je vyžadována poslušnost hierarchii téměř vojenská). Nemyslím si, že právě Vy v prožívané bolesti byste se měla angažovat nějakou stížností, to je spíš na nás ostatních rodičích. Pokud máme oprávněný důvod, musíme reagovat a odvolávat se na chartu práv.

Ještě jednou (teď už tedy ne mailem, vyprovokovala jste mě) Vám chci vyjádřit, jak je mi líto, co vše Vás postihlo, vážím si Vaší síly a současně pokory. Děkuji Vám za Váš článek a modlím se, abyste znovu našla naplnění a sílu jít dál. S Pánem Bohem.