Re: Milence

Bejlis,bereš to v matematické rovině, více, méně , plusy a mínusy.

Cítím tyto věci trochu jinak a zároven zcela chápu Tvé pocity, když se někdo s určitým typem lásky / či vztahu/ osobně nesetká, někdy je pro něj doopravdy k neuvěření.

Když jsem byla dítě, při žertovných poznámkách "až se vdáš" mi vstávaly vlasy na hlavě, protože mámu i tátu jsem měla ráda a nechtěla jsem nic jiného, chtěla jsem mít "to své co znám, na co mám přece absolutní právo".


Pak přišla láska, svatba, moc hezké manželství do ktérého hned děti nepřišly, nešlo to. A trochu i úlevný pocit ... máme se s mužem přece tak rádi, jak by to šlo u dětí, to již stejně víc nejde mít rád, koho bych šidila? muže? děti? prostě jsem si nedovedla představit v reálu lásku k dětem.

A pomezi to vše se vpletla víra a láska v Boha který je zdrojem našich životů, zdrojem naděje i lásky, a ta láska je absolutní, totální, zahrne vše, i naše vzdory vůči Němu, naše reptání, pochyby, odhození víry na vedlejší kolej.

Děti nám vyrostou, odejdou, a my s obavami i s láskou budeme sledovat jak si povedou dále. Ale láska k Bohu je zde pořád, máme možnost jít k ní blíže, nechceme, obáváme se, nevěříme si, to vše další je již jen na nás a našem svobodném rozhodnutí.

Rozhodně to neznamená že ten kdo miluje Boha nemiluje své děti, to ne. :o))
Jak tady někdo psal, to přece ne.

Je to prostě zcela jiná láska, někdo jí nazve tou největší, a když jí někdo nezažil, těžko to pochopí- což plně chápu. :o))