O přístupu

Abyste si udělaly obrázek, popíšu vám pár situací, které se nám staly. Milence 6x za ty 4 týdny v nemocnici dělali lumbální punkci. Poprve ji vzali, mně nechali čekat na chodbě a já jsem slyšela za dveřmi 45 minut pláč, všechny sestry z oddělení ji byly držet a nakonec mi ji vrátili se třemi vpichy v páteři s tím, že ji neudrželi a nabrat se to nepodařilo. Další pokus byl druhý den, byla to sobota, sloužil mladý lékař z dospělého oddělení, ačkoliv na něm bylo znát značnou nervozitu, nechal malou promedikovat, počkal dostatečně dlouho, až premedikace zabrala, pak mně vzal s malou na ošetřovnu, instuoval mně jak ji mám držet na klíně, sestry jen pomáhaly držet ještě nožičky a ručičky, ale ani to nebylo třeba, Milenka o ničem nevěděla, hlavičku měla položenou u mně na prsou a celou dobu spokojeně spala a zákrok se bez problémů podařil. Ovšem ty reakce sester na začátku, když doktor přišel s tímto přístupem, byly značně odmítavé " No, takhle se to nedělá, maminka by měla jít ven apod.
Něco takového jsem zažila ale jen jednou, u dalších náběrů mně zase vyhnali na chodbu a já jen poslouchala Milenčin křik. Premedikace u ní totiž zabírala déle, zvláště když byla rozrušená tím, že s ní zase nejsem a oni neměli čas tak dlouho čekat. Tento hrozný přístup byl paradoxně častější u dětských lékařů a sester. Za tohle se na ně zlobí, ne za to, že neuměli pomoci, to nebylo v jejich silách.
A ubezpečuji vás, že jsem byla ukázněná, nehádala jsem se a snažila se plnit pokyny.